PF 2015

Myslela jsem si, že jsem téma smrti už opustila. Potkávala jsem se s tímto tématem ve svém „Roku života ženy“  tak často, že jsem si nemohla myslet, že je to náhoda.

A když jsem se cítila jako žena plynoucí v energii souznění, lásky a přátelství, tak jsem dostala parte. Kolegyně Milada byla krásná žena, která si žila svůj život s nadhledem a noblesou sobě vlastní… Neznala jsem ji natolik, abych viděla do jejího světa více než kousek – ale  ten společný kousek existoval – sešly jsme se v porodnici před 30 léty – ona měla syna Martina a já dceru Zuzanku. Tehdy jsme mohly využít možnosti, že jsme měly děti u sebe na pokoji.

A pak jsme se potkaly u stejného zaměstnavatele  – naše děti měly 6 let a já jsem v ní poznala ženu, která byla se mnou na pokoji v porodnici.  Měla jsem ji ráda, protože byla svá.

A teď jsem stála ve smuteční síni a dívala se na obraz namalovaný v době jejího mládí, který mi ji vzdáleně připomínal a slyšela jsem slova, kterými se loučila s námi – blízkými, přáteli a svým synem Martinem…

Byla jsem v té obřadní místnosti poprvé  po 7 letech. Tehdy jsem tam seděla já jako Martin a loučila se s manželem.  A tak jsem čekala, že pocítím smutek… a on nepřišel, naopak pocítila jsem radost z toho, že jsem za těch 7 let došla k poznání, že smrt není konečná.  Začala jsem vnímat smrt jako „znovuzrození“.  Shodou okolností jsem nedávno namalovala mandalu, kterou jsem nazvala „znovuzrození“ své dceři Zuzance k narozeninám. Chtěla bych ji věnovat i Martinovi.

Při písni, kterou si Milada nechala zahrát na závěr, jsem ji viděla jak tančí a směje se – svým nenapodobitelným způsobem. Když tančila a smála se, byla šťastná. A chtěla, abychom i my, na jejím pohřbu byli radostní, proto nám hrála píseň, při které si nejde představit nic jiného než tanec.

Děkuji Ti, Milado, ukázali jsi mi, že i smrt může být radostná.

18.12.2014