Snažím se tomu porozumět. Jde o moji dceru Zuzku, tu která vyrůstala v konfortu  jako jedináček,  v milovaném prostředí rodičů, babiček a dědečka. Ale netrvalo to dlouho, protože po devíti měsících jsem věděla, že bude mít sourozence – dvojčátka. V době socialismu musely ženy, které čekaly dvojčata, do porodnice o dva měsíce dříve – nevím proč, neměla jsem žádné potíže, ale tak to prostě bylo. Neuměla jsem protestovat. A  tak se malá Zuzanka v 15 měsících svého života dostala do péče mých rodičů – milujících, obětujících. Jsem jim zato vděčná, ale kdybych věděla to, co vím dnes, tak bych to nedopustila.  (Fandím Ti Katko,  protože Ty jsi matkou, která  zná svá práva a i v prostředí nemocnice, kde mnoho z nás stahuje zadnice proti autoritě lékařů, Ty jsi byla silná a nedopustila jsi, aby Tě malá Lucinka postrádala).

Myslím si, že si Zuzka z tohoto traumatu „ztráty maminky“, přetáhla do svého života pocit „nejsem dost dobrá“.

Minulý týden jsme za ní, Alešem a jejich dcerou byli na Ukrajině. Měli jsme tam být čtyři dny, ale dokázala jsem tam být jenom dva. Nedá se vysvětlit proč. Já, taková skautka, jsem si myslela, že trochu divoké přírody a skromné živobytí bude pro mě znamenat dobrodružství. Bylo to jinak, a tak jsem zase tady, ve svém konfortním prostředí a trochu se stydím, že jsem to nedala.

Ale to neznamená, že jsem slabá. Myslím, že já jsem si svůj kopec už vylezla. Ty na ten svůj šplháš a v přímém přenosu jsi mi ukázala život v přítomném okamžiku. Je to Tvoje volba. Po deseti dnech, které uplynuly od našeho návratu, jsem schopná Ti říci: „Jsi krásná a šťastná a to je pro Tvoji mamku ta nejkrásnější odměna, kterou si z návštěvy u Vás dovezla. Fandím všem, kteří se snaží jít svojí cestou. Fandím i tobě Zuzi, že jsi našla sama sebe. A nesnažím se tomu porozumět hlavou, protože tomu rozumím srdcem“. Děkuji.

 

16.7.2017