Letos poprvé – po 7 letech – jsem nebyla 5.září na hřbitově. Důležitější bylo být na chatě a dokončit věci tak, aby náš syn měl na zimu hotovou koupelnu. Fotka s kostelíkem je z Jeseníků a detail modrých zvonečků, které strojí pevně ve větru,  se krásně hodí ke vzpomínce na mého zemřelého muže a naše tři děti, které kráčejí svojí cestou stejně pevně, jako to viděly u svého otce.

Můj život se odvíjí v kruzích, po kterých se posouvám díky lekcím, které se mi postavily do cesty.

Musela jsem hodně lekcí v životě nevidět, když pro mě musel přichystat tak těžkou zkoušku, jako byla nemoc a smrt manžela. Ztratila jsem hodně, ale našla jsem sama sebe.

Jaké zkoušky asi chystá život pro naše děti, kterým uběhl první sedmiletý cyklus života bez otce? Sedím na chatě a vidím před sebou kufr našeho syna Jiřího, ve kterém má svůj svět.  Je na něm napsáno JURRAJ. První tři písmena jsou černá a další tři písmena jsou bílá a jsou jejich odrazem.

Má sestru, dvojče – Evičku, která se mnou byla před několika lety na semináři, kde se malovaly mandaly. Evička namalovala mandalu, která byla jedinečná, protože jedna půlka odrážela druhou. Světlo a stín …

schizofrenie2

 

Stejně jako ona vyjádřila sama sebe – nebo svého bratra –  ve stínu odrazu, tak i její bratr vyjádřil sám sebe jako protilehlá černá a bílá písmena. Dva v jednom. Jsou narození ve znamení blíženců. Dnes vidím, jakou silnou vazbu na sebe dvojčata mají a jak jeden doplňuje toho druhého. Oba dva jsou bez partnerů, ale já cítím, že k tomu, aby se stali celiství potřebují tu druhou polovinu.

Ale proč se zrovna mně narodila dvojčata? Vdávala jsem se v době socialismu a navíc jsem byla poslední z ročníku – všechny spolužačky už byly vdané – což byla na vesnici, kde bydleli moji rodiče, téměř ostuda. Cítila jsem tlak ze všech stran, že už mám být pod čepcem. Naštěstí jsem nepodlehla tomu, vzít si „někoho“, ale čekala jsem na svoji životní lásku.

Vdávala jsem se svých 27 letech a je pravdou, že mě napadlo mít dvojčata –  praktické řešení – bude to najednou. Ale pak se nám narodila Zuzanka – moje duše. A za rok a půl jsem porodila dvojčata – Evu a  Jirku. Bála jsem se, zda to zvládnu, ale dnes vím, že mých pět let na mateřské dovolené, bylo nejkrásnějším obdobím mého života. Žila jsem v soukolí dětí, sebe a svého muže. Náš vztah nenarušoval svět kolem nás. Bylo nám hezky.

Pak jsem šla do práce – realizovat sebe. Měla jsem pocit, že „nejsem sama sebou“ a že se potřebuji nadechnout. Šla jsem. Nejde zapomenout na to, jak jsem dávala dvojčata do školky a jak Jirka plakal. Nechtěl tam být! Každý den jsem mu nosila miniaturní autíčko. Ale on nechtěl autíčko, on chtěl být se mnou.

Pak si zvykli. A já taky. Bylo mi v práci dobře. Byla jsem dobrá, odborně uznávaná. Ale s růstem mého dobrého pocitu v práci, nepřímo souvisela nespokojenost mých dětí a mého muže s mojí rolí maminky. Občas zaskočila tchýně. Občas jsem ji zneužívala. Občas jsem zneužívala svoje rodiče… jen abych byla dobrá pracovnice …  Neudělala jsem to, co bych udělala dnes … dala bych na první místo svoje děti … jejich sebevyjádření, potřeby, úzkosti, strachy… potlačila  bych svoje nároky na ně, které byly mnohdy neadekvátní a dala bych prostor pro jejich tvořivost a kreativitu…. Především bych byla více s nimi – nejen fyzicky. Možná to budu moci uplatnit u svých vnoučat….

Až když jejich otec onemocněl, pochopila jsem, proč jsem měla mít více dětí. Zuzanka v té době studovala v Londýně a moji oporou mi byla dvojčata – vzájemně jsme se doplňovali a jen tak jsme zvládli nelehké období.

Co mě naše děti učí?

  • Zuzance byla vytýčena klasická cesta cílevědomého dítěte. Studovat, a pak převzít psychologickou praxi po otci. A pak vypadl důležitý článek této cesty – otec –  a vše se změnilo… Nyní jde cestou srdce a návratu k přírodě. Potkala muže, který je pro ni stejně důležitý, jako byl pro mě můj životní partner. Dává jí to, co ona hledá. Možná jsou si svým světlem a stínem. Věří tomu, co chtějí.
  • Jiří jde cestou zenu a vidí odraz lístků čaje v hloubce vědomí zenového mistra. Stále přemýšlím nad jeho „koanem“: „Na nebi svítí slunce, proč ho občas zakryje mrak?“.  Dodnes neznám odpověď  – myslím si že neexistuje – ale jsou chvíle, kdy tuto situaci vidím. Ale neřeším, protože to nemám řešit. Jiří se snaží realizovat svůj sen. Chvílemi v něm vidím něco z Petra  Nováka a slyším píseň „Klaunova zpověď“. Jiří je úžasný žonglér – trochu šašek, trochu mág. Současná konzumní společnost není nastavená pro jeho „Zpověď“. Ale věří,  že jeho doba přijde.
  • Evička, která vždy tak trochu rozhodovala i za své dvojče, je nejvíce ukotvená ve hmotě. Svoji odvahou, důvěrou, pracovitostí a možná až urputností si našla svoji cestu, na které ji provázejí koně a děti. Je moc krásné ji vidět, jak se dává celá tomu, co ji baví. Žije svojí prací. Její cesta byla těžká, od 13 let věděla, že chce pracovat se zvířaty, ale my jsme ji přinutili dělat gympl. To bylo těžké období. Pak zemřel její otec a myslím si, že to byl začátek cesty – dala důvěru svému snu a po sedmi letech se vyplnil – její láska ke zvířatům ji našla možnost mít svůj statek, kde je svojí paní.

Dnes jsou děti ve věku, který je opravňuje k tomu, aby žily svůj život. A já se učím být jen pozorovatelem jejich životní cesty a jsem šťastna zato, že mi umožňují pozorovat jejich vývoj… i když je to někdy těžké, protože já bych to dělala jinak, ….  ale přijmout jejich cestu … to je hodně o mém vývoji…. A znovu slyším, jak je důležité sdílet, neposuzovat….a být trpělivá.

K večeru se jedu podívat na svůj splav. Je to jiné než ráno. Sluníčko putuje kolem mého stromu, až na vodě vytvoří můj odraz. Jsou moje děti i mým odrazem?

05

A za chvíli slunce vytvořilo na protějším stromu něco, co neumím pojmenovat, ale je pro mě symbolem mnoharozměrnosti,  kterou příroda a vlastně každý člověk má. Jen ji objevit.

06

15. září 2014