Souvislosti mi přicházejí do života víc než je hledám. A tak i když jdu  náhodou do divadla v Příboru na oslavu Roku Kohouta, potkávám se s paní, která je patronkou Freudova muzea v  Příboru a já v té chvíli najednou vím, co udělám se spisy Sigmunda Freuda, které mi zůstaly po smrti manžela. Láďa vždy považoval Freuda za svého největšího učitele. Vždyť i poslední naše společná cesta vedla do Londýna – mimo jiné i do Freudova muzea. Bylo to 8. března 2007. V  Londýně na každém kroku kvetly žluté narcisy a nikdo v té chvíli netušil, že za 20 dnů udeří Láďova nemoc.

Po jeho smrti mi zůstaly Freudovy spisy, vázané v červené vazbě, se kterými jsem si nevěděla rady. A pak se najednou potkám s paní Šupovou, která nejenže Láďu znala, ale za dar v podobě Freudových spisů je vděčná. A tak spolu s Láďovou fotkou, vyfocenou 8.3.2007 před Freudovým muzeem v Londýně, najdou konečně knihy své důstojné místo.

28. března je u mě dcera Evička s malým Bártíkem, a tak nejsem na vzpomínku – 10 let od prvního příznaku nemoci – sama. Je nádherné jarní počasí, i když je ráno ještě námraza. Odpoledne vyrážíme za synem Jirkou na chatu do Jeseníků. Nečeká nás, o to více je potěšen. Snad poprvé si více povídáme o tom, jak děti vnímaly taťkovou nemoc, operaci…  Půlroční období těžké nemoci je obestřeno mlhou, jakoby to byl sen.

Jirka vzpomíná na kamaráda, který odmítl operaci páteře a rozhodl se pomocí pochopení a cvičení vzít svoje zdraví do svých rukou. Dnes se mu daří dobře. Musí to být silná osobnost, protože odmítnout autoritu lékařů, to chce odvahu. A tak se vzpomínky na taťku mění ve sdílení.

A já si znovu uvědomuji, jak bylo dobře, že jsem v době nemoci měla kolem sebe tři děti, které mi pomohly nést úkol, na který se nikdo nikdy nemůže připravit – odcházení a smrt milovaného člověka. Jsem jim za to vděčná.

1.4.2017