Myslela jsem si, že jarní slunce přinese i radost mému srdci. Zatím je to spíše naopak.

Možná je to i proto, že jsem Jirku a Tamaru odvezla na chatu do Jeseníků. Byl nádherný den a na vrcholcích Jeseníků ležel poslední sníh.

Voda, která protéká kolem chaty, byla plna zvuků, síly a odrážející slunce jakoby se koupalo v její temnotě, kterou svými paprsky prosvětlovalo.

Ležela jsem na zemi a zavřela oči. Velký vítr, který ke mně přicházel z velké dálky jsem požádala, aby odfoukl všechny myšlenky, které se váží k minulosti a které již ke svému dalšímu životu nepotřebuji. Stejné přání jsem vyslala k vodě v potoku, která svým bublavým zvukem pohlcoval to, co už není mojí součástí. A přes vůni dřeva, která stoupala komínem z krbových kamen, jsem požádala sílu ohně, aby spálila vše nepotřebné.

Z chaty jsem odjížděla přímo na cvičení čchi-kungu, a tam jsem stejným způsobem poslala nepotřebné myšlenky matce Zemi.

Vím, že je to jen malý krůček k dosažení klidu mysli a duše, ale já to teď jinak neumím.

Dnes ráno jsem náhodou pustila CD, které mi tady zanechal syn. Píseň „Voda živá“ mi připomněla včerejší vodu prosvětlenou sluncem a jarním vzduchem a v mé mysli běží slova: „Ať ve mně navždy zůstává, tvoje voda živá, čistá a důvěřivá…“.  Tato píseň byla tou, která mi pomáhala odpoutat se od smutku ze smrti, a teď mi opětovně pomáhá odpoutat se od bolesti. A stejně jako tehdy vím, že i nadále zůstanu čistá a důvěřivá, protože neriskovat bolest by znamenalo vzdát se všeho co dává životu smysl a význam.

Síla jara bude provázena smutkem a bolestí, ale bez prožití těchto pocitů, to nepůjde.

A děkuji všem, kteří mě o velikonočních svátcích navštívili. Svým dětem, vnoučatům, sousedům. Malá Inge mi ukázala, co je to mít radost jen tak, ze života.

A děkuji i Tobě, Aničko, že jsi se mnou sdílela.

Mili

4.4.2018