Včera byl veliký vítr. Musela jsem vyrazit do lesa, i když kousek lesa máme hned u domu. Potřebovala jsem slyšet, jak si vítr pohrává s korunami stromů a jak naříkají větve, když se závan větru obrátí proti nim a ony se nechtěně navzájem dotýkají. Do toho obloha, plná těžkých mraků, které chvílemi splývaly s obzorem a slunce, které když vykouklo, spalovalo svoji intenzitou kůru stromů a jehličí suchých stromů. A vše krásně vonělo… Připomnělo mi to vůni prázdnin. A taky jsem cestou potkala smaragdově zelené broučky na zelených rostlinách. I ty jsem vídávala v lese při nedělní procházce s rodiči. Pocity a vůně se vzájemně propojily, tak jako se propojuje dětství a zralost. Tak jako se to snažím propojit já sama v sobě.

Vítr v korunách stromů mi připomněl léto 2012 na Rusavě. S partou lidí jsme se jeden den vypravili na kopec – Pardus – kde jsme přespali. Večer jsem pozorovala západ slunce a v noci poslouchala vítr, který se proháněl kolem nás. Cítit vítr ve vlasech byla jedna z věcí, kterou jsem si tehdy přála naplnit. A tak se stalo.

Zatoužila jsem si vítr vyfotit. Statický obrázek z nespoutaného živlu jsem však nedokázala udělat. Příroda toho umí tolik, ale jenom zlomek z toho dokáže člověk zachytit. A tak jsem se rozhodla nesnažit se uchopit vítr, ale vyjádřit včerejší radost z větru v korunách stromů, který jsem cítila ve své „koruně“, jinak. Bezvětřím. Co nejde zaznamenat, je rychlost změny z bezvětří v bouři, smutku v radost, zrození ve smrt…

Včera večer jsme s manželem ochutnali první a jedinou třešni z našeho letos zasazeného stromu. Třešeň byla šťavnatá a moc dobrá. Dnes ráno jsem měla potřebu si na dnešní den vytáhnout kartu. Už jsem to dlouho neudělala. A vypadla mi karta „Zralost“, ke které Osho v komentáři píše: „Když je plod zralý, spadne ze stromu sám. Jednu chvíli visí plný šťávy na stopce, připoután k větvi stromu. V další chvíli padá – ne proto, že by ho k pádu něco přinutilo, ale protože prostě poznal svou zralost a pustil se. Teď je ten správný okamžik. Stačí, když sebereš odvahu vstoupit do svého vnitřního lesa. Neexistuje nic jako nevhodná doba“.

30.6.2017