Probouzím se. Včera celý den mžilo a dnešní ráno je chladné. Nechce se mi z teplé postele, ale najednou slyším slova mého jógového mistra… nepoddávejte se lenošivému spánku. To je pravda, spát už nebudu, a tak vstávám. Na teploměru je 6 stupňů a venku se honí mraky. Ale neprší. A já jdu běhat. Je to takový „indiánský“ běh, chvíli jdu, chvíli běžím. Určitě ne tak, jak běhal pan Zátopek. Snažím se posouvat tělo dopředu bez toho, že bych moc máchala rukama a houpala se nahoru a dolů. Říkám tomu rovnovážný běh.

            Les voní spadlým listím a čistotou. Mám v úmyslu věnovat pozornost pouze svému tělu, jeho pohybu a vůni lesa. Schválně jsem si nevzala brýle, aby moje oči nepřitahovaly houby. Myšlenky jsou ale dnes rozběhnuté více než moje tělo a kutálí se směrem k Události, kterou jsem se dozvěděla 13.9. – dcera Zuzka porodila holčičku. Byla jsem ráda, že jsem v tu chvíli nebyla sama a mohla radostnou úlevu prožívat s kamarádkou.

            Lhala bych, kdybych řekla, že Zuzčin záměr rodit sama s Alešem mě nechával klidnou. Ale neposílala jsem jí svoje strachy, posílala jsem ji lásku a pochopení – možná realizuje něco, co mě vždy lákalo, ale neměla jsem na to dost odvahy. Zpráva, že porod dopadl dobře a holčička je v pořádku,  mě rozplakal.

mimi

             Jsou chvíle v životě, kdy člověk musí vybočit ze silnice a jít jinou cestou. Někdo má tu sílu v sobě, někomu pomůže příležitost a někoho ke změně dostrká prostě život. Sedím u „svého“ stromu, je to nádherný velký habr, ze kterého vyrůstá malý náletový strom – je to buk. Nevadí mu, že z něj nevyrůstá stejný druh, ale přijímá odlišnost „svého dítěte“.

strom2

            Když jsem se dozvěděla, že Zuzka s Alešem dali holčičce jmého Galaxie, nastartovala myšlenka, která začínala  slůvkem ale… Naštěstí jsem si velmi rychle uvědomila, že jednou z manter mého dospělého života je věta – nehodnotit a neposuzovat.

            Loučím se se „svým“ stromem a chci běžet zpátky. Ale moje kroky nejdou cestou, kterou obvykle chodím, ale moje kroky pokračují dál – jinou cestou, která nevede lesem, ale zvedá se do kopce. Na pravé straně vidím na horizontu Vaňkům kopec, nad kterým se slunce svými paprsky snaží proniknout mezi mraky.

            Jsem ráda za to, že jsou lidé, kteří umí kráčet jinými cestami. Vidím v tom cestu k vyšší dimenzi lidství. 

            Včera večer napsala naše rodinná přítelkyně, že 13.9. oslavila své narozeniny Meenakshi Déví – Amma, která byla jógovou učitelkou a ženou Gítánandy, jehož žákem byl Zuzčin otec.

            Gali, mnoho štěstí a hojnosti!

hojnost

Na zdraví!

na-zdravi

 20.9.2016, babička Mili