Vždy jsem chodila ráda do zoologické zahrady. A tak jsem měla potřebu si to zopakovat. Ale můj pohled na zvířata v klecích se změnil, tak jako jsem se za těch deset let změnila já. Je mi líto, že orel skalní nemůže ani pořádně rozevřít křídla, kdyby se chtěl proletěl ve své voliéře. A lvice stále chodí po trase ležaté osmičky. Co se mi moc líbilo, byla „cesta stínů“, která vede vlevo za plameňáky, kteří stojí stejně nehybně jako stávali kdysi. Cesta stínů vede lesem, kolem obrovských stromů, v jejichž korunách křičí ptáci. Jsou svobodní a mají radost. Cesta vede po dřevěné lávce podél potůčku a spadané listí s vlhkem vydávalo specifickou vůni. Stejně působivá je cesta přes mokřady…

zoo1

            Je zvláštní, že jsem v zoologické zahradě udělala tři fotky – mokřad, neživé šelmy, která byla na ukázku zavřená v kleci, ve které se zvířata převážejí a dřevěné sochy lva, který smutně stojí před pavilónem šelem a snaží se vypadat jako Král zvířat.

zoo2

 zoo3

               Smutný pohled na zvířata, která ztratila svobodu. Oč lépe jsem na tom já, že žiju ve svobodné zemi, sama zodpovědná za svůj život, za své pocity, za své štěstí. Nikdo mě nestrká do klece. Tou může být pouze mé omezení, které si vytvářím ve své hlavě.

            Přála bych si, abychom byli tak svobodní jako motýl, kterého jsem zachytila na louce, když se vyhříval na slunci.  

svoboda

14.10.2016