Takto jsem 23. září 2011 mávala na rozloučenou Mileně Grygarové, abych se mohla stát Mili Burešovou. Okolnosti této změny jsou milé a zasluhují, abych si je nenechala pro sebe.

svatba01

Moje rozhodnutí vdát se, přišlo 24.8.2011. Ten den jsem byla na OSSZ, ohledně vdovského důchodu.     Vyšla jsem ven a najednou jsem cítila, že už nechci být vdovou.  Přišla jsem domů a zeptala se Jiřího, zda platí jeho nabídka ke svatbě. Dal mi ji před 3 lety a já jsem tehdy odvětila, že se vezmeme až bude všem mým dětem 26 let – a to mělo být v roce 2012. A tak to trochu nečekal, ale bez zaváhání řekl, že jeho nabídka stále platí.

Měla jsem potřebu, aby moje rozhodnutí schválily moje děti. Nejdříve jsem volala Evičce. Hned poté, co jsem jí řekla, že se chci na něco zeptat, věděla oč jde a dala mi „svolení“. Stejně reagovala dcera Zuzka. Syn Jirka dlouho mlčel. Pak řekl, že na svatbu přijde. Dokonce si zakoupil v sekáči sako, protože jsem projevila přání, „aby mě vedl k oltáři“. (Na boty jsem ho nepřesvědčila, ale nakonec jsem usoudila, že mu to slušelo i v těch černých teniskách).

Termín svatby se nabízel sám – první podzimní den. Věděla jsem, že bude krásně. Poslední víkend před svatbou jsem prožila na Hedeči, kde se zahajovala škola „osobní transformace vědomí“. Po padesáti letech jsem šla znovu do první třídy. Už ne učit se číst a psát, ale konečně se dozvědět, kdo jsem a proč jsem tady. Až teď mi dochází, jak se nástup do 1. třídy symbolicky spojil s mým životem s novým partnerem. A proč se tomu tak divím, když jsem se v roce 2011 posunula do devítiletého vibračního cyklu číslo jedna, a to jsou nové začátky. Vše se opakuje znovu.

Při ohlášení naší svatby na úřadě jsem dlouho přemýšlela, zda mám přijmout nové příjmení a nebo zůstat u příjmení Grygarová. Cítila jsem, že změna nebude úplná, když si jej ponechám. Moje mysl mi ale radila, že mnoho let přednáším pod tímto jménem a píšu i odborné články a mohla bych ztratit „jméno“. Tak jsem na formulář uvedla, že si ponechávám jméno Grygarová. Na formuláři byla ještě jedna kolonka – jaké příjmení bude užívat vaše dítě. Paní si nedala vymluvit, že už opravdu dítě nechceme (jsem ročník 1956), ale pro klid paní úřednice jsme tam vepsali, že by to bylo příjmení Bureš – Burešová.

V pátek 23. září 2011 byl krásný první podzimní den, jakoby stvořený pro štěstí. Obřad měl komorní atmosféru – byly tam jenom naše děti. Oddávající  i  matrikářka byly moje kamarádky z dětství. Promluva oddávající byla velmi osobní a to proto, že jsme si celý život vynahrazovaly sestry, které jsme neměly. Znala mě jako Milenu Šodkovou, skautku, která s ní jezdila na tábory, znala mě jako Milenu Grygarovou, matku tří dětí a manželku psychologa,  který byl pro ni, stejně jako pro mě, velkým učitelem. A byla se mnou i v době mé samoty, mého vykročení na cestu sebepoznání a od počátku se mnou prožívala vztah s mým nastávajícím manželem Jiřím, který se nezalekl postavit se po mém boku a kráčet se mnou životem. A nejen proto, že je o 10 let mladší.

Po našem slavnostním „ano“, následovala věta, že se snoubenci dohodli na užívání společného příjmení Bureš, Burešová. Trochu mě to zarazilo, děti po mě koukly, ale já jsem si řekla, že to vyřešíme potom. Ale žádné potom nebylo, protože změna byla možná jen opakováním obřadu a to jsem nechtěla. A tak se stalo, že jsem se tento den stala paní Burešovou. Dnes jsem za to vděčná.

A není důležité, kde se „stala chyba“. Už u svatebního stolu jsem věděla, že prozřetelnost byla moudřejší než já. Věděla, že uzavření a opuštění jedné dlouhé a důležité etapy mého života bude pro mě snazší, když do nové etapy vstoupím zcela nová.

Takto se mnou moje štěstí prožívaly obě dcery:

svatba02

A takto se dívám do nebe se svým synem:

svatba03

Procházím ještě své poznámky z předsvatebního víkendu na Hedeči a čtu, že jsem si na závěr pobytu vytáhla Oshovu kartu „Zpomalení“. Tehdy jsem na ní hlavně viděla želvu, která jde pomalu. A to jsem v té době nechtěla. Dnes tuto kartu vnímám celistvěji. Je to karta s barvami duhy a je o tom, že si želva nosí stále svůj domeček sebou.  Želva představuje zpomalení, zklidnění a poznání, že už jsi doma.

„Domov je pravda a láska. Je tam moudrost, klid, bezpečí a zázemí. Doma je tam, kde můžeme odložit všechny své masky a převleky, ukázat svoji pravou tvář, protože nás za ni nikdo nepotrestá ani neodsoudí. Láska nedokáže využívat slabostí druhých, ke svému prospěchu a manipulaci, vidí krásu a čistotu v každém lidském srdci“. Tuto překrásnou definici domova jsem si vypůjčila z knihy Věry Bártové – Malá duše a cesta duhy, která se mi včera dostala do rukou.

23.9.2014