DSC04738

Dnešní ráno bylo něčím zvláštní. Poprvé, co tady bydlíme, přišla černá kočka od sousedů až na naši novou terasu, kde se usadila. Měla jsem chuť ji odehnat, protože terasa je „přistávací“ plochou pro ptáčky, kterým tam sypu slunečnicová semínka. Zaťukala jsem na ni, ale ona se vůbec nelekla, naopak se zvedla a šla až k balkónovým dveřím, aby na mě lépe viděla. Dívala se na mě takovým způsobem, že jsem neudělala vůbec nic. Když už si mě dost prohlédla, zvedla se, slastně protáhla a důstojně odešla, aniž by se ohlédla. Byla tak sebevědomá, když kráčela po terase, krásná při svém protahování a přímo majestátná při seskoku z ní.

S tímto krásným zážitkem jsem si šla zacvičit a po očku jsem pozorovala, že ptáčci se okamžitě po jejím odchodu vrátili ke své snídani na terase. Při cvičení jsem slyšela, že nějaký předmět spadl – ale nenechala jsem se tím vyrušit. Pak jsem si sedla do meditační pozice a najednou mi přišla věta: „Štěstí, to si musíš uplácat, holka…“. Napsal mi ji před mnoha lety můj první manžel tužkou na kus papíru a já ji nosila tak dlouho u sebe, dokud se papírek nerozpadl. Ale proč mi tato věta přišla na mysl teď?  A jaká je souvislost s černou kočkou?

Jako první mi přichází na mysl včerejší návštěva dcery Zuzky. Vypadala moc krásně ve svém požehnaném stavu, byla plná radosti a cítila jsem z ní velkou sebedůvěru.  Je to prostě kočka…  Jde si za svým štěstím a možná právě jí  patří vzkaz od  jejího otce, že to štěstí závisí jen na tom, jak ho dokáže v sobě objevit, uplácat a prožívat. Zuzka objevila svoji  ženskost a naučila se sama sobě věřit. Jde si za svým štěstím … a já i její taťka ji držíme palce.

Moje cesta k vlastní hodnotě se začala odvíjet až po mé padesátce. Zuzce je třicet a už má nakročeno. A její slova, která mi po smrti svého otce napsala na jaře 2008 z Londýna, mi na mé cestě hodně pomohla a já ji za ně děkuji: „Milá maminko, přeji Ti, aby s příchodem jara odešly všechny Tvé chmury a negativní myšlenky a aby se na Tvé tváři rozzářil úsměv jako sluníčko na obloze. Také bych Ti chtěla vzdát obdiv za tu velkou vnitřní sílu, kterou jsem v Tobě objevila nejen já, ale především Ty sama. Mám Tě moc ráda a už se těším, až se uvidíme. Tvoje Zuzanka“.

A dnes mám potřebu vyslovit podporu Zuzce na její cestě a popřát ji větou jejího otce, které jsem kdysi nerozuměla tak, jako ji rozumím dnes: „Štěstí, to si musíš uplácat, Zuzi“.

DSC04852

2. května 2016