Radost sice přichází zevnitř, ale někdy je jí třeba pomoci. Dostala jsem dar – koncert Anny K, který mi připomněl, co všechno jsem zameškala. Naštěstí mám dost času.

A ještě jedno poznání mi koncert přinesl. Host Mirai zazpíval píseň, která mi stále zní v uších. Zvlášť její refrén byl pro mě velmi výživný: „Když nemůžeš, přidej víc, zakřič prostě z plných plic, slovo nejde, neexistuje, slovo nejde, neexistuje, ty na to máš, ty to dáš“. Nevím, jestli jsem si slova zapamatovala dobře, ale to není podstatné. Důležité je uvědomění a to, že se začaly hýbat věci, které mi dělaly starosti. A dnes ráno jsem poprvé od prosince zakřičela radostí. Přijdou mi vyměnit plynový kotel, který nefunguje tak, jak bych si představovala! A já vím, že vše ostatní, co mi dělá na domečku starosti a chci změnit, půjde, protože to dám!

Jdu do lesa, poděkovat za radost, kterou mi udělala technická záležitost, kterou bych dříve jako radost vůbec nevnímala.

V lese je krásně. Teplé dny probouzejí barvy, o kterých se nám v zimě nesnilo. Cítím, že nejen příroda, ale i já se probouzím. A nejen refrén písně mi zní v uších. Je to teď motor mé současnosti.

Jako barvy jara vnímám zelenou, žlutou, modrou a fialovou. Všechny jsem je dnes našla.

A taky nevěsty jara – bílé sasanky.

Příroda mi dnes nabídla i tento obraz – vidím v něm spojení jin a jang, mužského a ženského… Tak jako se 27. dubna propojí  Inka s Martinem. Děkuji za pozvání na svatbu. Na obřad se necítím dost silná, ale na svatební hostinu se těším. Vidět dnes šťastné lidi, je taky dar, což mi asociuje, že jsem byla v neděli za mamkou v LDN a paní, která ležela na vedlejší posteli mě požádala, abych přišla zase, protože se chce dívat na lidi, kteří se mají rádi. K tomu není co dodat.

A  tak i když jsem na domečku sama, nejsem sama. Minimálně moje mamka je tady se mnou.

11.4.2018

Mili