setkání spolužáků

Setkání spolužáků ze základky

Narozeninový maratón byl završen setkáním spolužáků ze základky v restauraci u Milana v Rybí. Po pěti letech se opět sešly třídy „A“ a „B“, které byly sestaveny z dětí z Rybí, Bernartic a Šenova. V sobotu odpoledne jsme začali poznávat či nepoznávat ty, se kterými se setkáváme každých pět let. Identifikovat spolužáky z Rybí, se kterými se znám od první třídy, bylo jednoduché. S těmi, se kterými jsme se potkali od 6. třídy už to bylo těžší, ale to nebylo podstatné. V úvodním představování se už nevyjmenovávaly životní úspěchy, zlomy a počty dětí a vnoučat, protože by jsme se nikdy nedostali k počátečnímu přípitku.

Co mě zaujalo bylo to, že někteří pravidelně chodící spolužáci nepřišli, zato jiní, méně pravidelně se zúčastňující, se přišli podělit o svoje životní cesty. Možná je to tím, že v šedesáti letech si už tak nezakládáme na egu, ale máme potřebu sdílení.  Stejně má každý z nás svůj životní příběh vepsaný do tváře.

Mnohaleté setkávání pomohlo vytvořit dva krásné vztahy, které můžeme pozorovat. Jeden vztah dokonce musel projít těžkou zkouškou – žena musela  za svojí láskou letět až do Austrálie. Je krásné pozorovat, jak si ve zralém věku vážíme vztahu, který nám byl dán jako takový bonus. Aspoň já to tak vnímám. Existují lásky, které se potkají na studiích a jsou spolu celý život a nikdo nepochybuje o tom, že to tak mělo být. Pak jsou vztahy, které z nějakého důvodu skončí – rozvodem, smrtí jednoho z partnerů. A pak může přijít  druhá šance, kterou ne každý umí uchopit, nebo ji chce.

Já jsem dostala druhou šanci, když jsem po smrti manžela vystoupila z bludného kruhu sebelítosti a rozhodla se žít. Věděla jsem, že pokud ještě jednou vstoupím do vztahu, půjdu do něj na 100 %. Měla jsem to štěstí, že jsem potkala muže, který to měl stejně – dnes vím, že to tak má  ve všem – když něco dělá a věří tomu, jde do toho s totálním nasazením, tj. zapomíná přitom na sebe. Možná proto se tolik vztahů v současné době rozpadá, protože mladí lidé si ponechávají  „zadní vrátka“, nejdou do vztahu naplno.

Na setkání spolužáků bylo pro mě zajímavé i to, že si najednou více povídám s těmi, se kterými jsem dříve neměla stejnou notu. Je to známka toho, že se měníme – a to je dobře. Dodnes si vzpomínám na svoji větu, kterou jsem řekla prvnímu manželovi: „Vzal sis Milenu z Rybí, jsem už taková a nikdy jiná nebudu. Tak se s tím smiř“.  Ještě dnes mi běhá mráz po zádech, když si na to vzpomenu.  Život je přece změna a jak se měním já, tak se mění i vše kolem mě.

A tak se budu těšit, až se za dva roky zase potkám s Věrkou, Danou, Alčou, Libou, Karlou, Janou, Majkou…. Jindrou, Pavlem, Olinem, Vaškem…

Díky zato, že se vždy najde dobrá duše, která setkání zorganizuje.

Mili Burešová

21.8.2016