hloubka

Přišlo ke mně téma „setkání s minulostí“. Stačil k tomu jeden den. Úplně obyčejný, kdy jsem s dcerou Evou vyrazila na místo, kde jsem nějakou shodou náhod a okolností zdědila kousek pole po pradědovi. Na obecním úřadě proběhlo vše hladce, ale pak jsem dostala impulz, že se máme jet podívat na místo, kde praděda bydlel a kde jsem jako malá holka jezdila na návštěvy. Pamatovala jsem si, že na ulici, která ústila k jejich domu, byla dopisní schránka. Ta už tam nebyla, a tak jsem zabočila o ulici dřív. Nevadilo to, protože bylo krásné pozdní poledne a paní na zahrádkách byly ochotné se se námi podělit o svoji minulost. Ano, znaly pána, který bydlel o ulici dál a měl tady políčko.
Projela jsem kolem domu, který byl úplně jiný než si jej pamatuji z dětství. Co ale bylo stejné, bylo posezení vedle plotu. A pak ještě potůček, který jsme museli překročit, když jsme chtěli jít do lesa. Před rokem jsem měla velmi živý sen o pradědovi. V tom snu jsme spolu byli v „jeho“ lese. Poté bylo znovu otevřeno řízení o jeho dědictví v souvislostí s digitalizací pozemků. Po roce jsem majitelem kousku pole, které je těsně vedle lesa.
A protože kousek od toho „políčka“ bydlí moje mamka a babička mé dcery, jedeme za ní, tak trochu jí překvapit a udělat „změnu“ v jejím životě, který už nechce měnit. Přijíždíme na místo a pomalu kráčíme k mému rodnému domu. Na chodníku, kde jsem tolikrát kráčela s pocitem radosti i bolesti ze svých lásek a trápení náctileté, vidím ženu, která stojí před brankou s dítětem v náručí a povídá si s mým bratrem, který je na zahradě a dělá to, co každý hospodář na podzim. Kdo je ta žena, která si povídá s mým bratrem? Něco mi říká, že se to týká i mě. Jdu blíž a až po zvuku jejího hlasu poznávám, že je to má spolužačka z večerní ekonomky – Anička. Učily jsme se spolu na maturitu u nás doma. Její dcera se vdala do mé rodné vesnice a ona jednou týdně hlídá vnouče. Mám velkou radost ze setkání. Pamatuje si, že na dvorku byl velký strom – dnes už tam není – hruška byla velmi stará, a tak byla zkácená. Pamatuje si na to, že moje maminka nám dělala dobré pomazánky a měla neustále starost, zda něco nepotřebujeme, aby se nám dobře učilo. Jak je krásné slyšet slova, která jsou pravdivá, ale zapomenuta. Její vzpomínka je stále živá, protože moje maminka byla a je velmi starostlivá. Jak jsem byla ráda za to připomenutí.
Vím, že setkání s Aničkou nebylo náhodné. Stejně jako návštěva místa, kde bydlel můj praděda. Možná je období, kdy se máme setkávat s lidmi, se kterými jsme se dlouho neviděli a ještě jim něco sdělit, nebo se něco od nich dozvědět. A nebo se s nimi smířit, pokud je tam nějaké nedorozumění. Okamžitě mě k tomu napadá má sousedka, se kterou jsme se kamarádily jako rodiny. Poté, co se ona rozvedla a můj manžel zemřel, jsme k sobě měly blízko … pak se ale „něco“ stalo a dodnes kolem sebe jenom procházíme.
Moudá slova z moudré knihy říkají, že bychom měli žít tak, abychom mohli zítra odejít, a přitom nezanechat žádné „dluhy“ – nejen materiální, ale i vztahové. Já takový mám a co je ještě zvláštní, že kamarádka z mého maturitního období, kterou jsem včera potkala, má stejné jméno jako má sousedka – Anička.
10.10.2014