Jsme tady proto, abychom byli šťastní. Zažili jsme pocit štěstí, víme jak chutná, ale někdy se stane, že nás štěstí opustí – a přijde čas bolesti, smutku, samoty, zloby … Touha vrátit se do pocitu spokojenosti je někdy tak silná, že si do svého života vpustíme něco, co má  jediný úkol – zalepit díru. Podvědomě ale víme, že je to jenom náhražka.

A tak jsou dvě možnosti – spokojit se s tím co je, a nebo hledat opravdové štěstí. A v tom případě jsou zase dvě možnosti – čekat až ke mně štěstí přijde, a nebo se pokusit jít štěstí naproti. Pokud se rozhodnu pro tu druhou možnost, můžu udělat první krok, který se jmenuje „odpuštění“.

Odpustit neznamená, že schvalujeme nevhodné chování někoho jiného, ale znamená to, že se dokážeme do druhého vcítit – co ho formovalo tak, že je takový jaký je, a jedná tak, jak jedná. Pak můžeme ze srdce odpustit. Odpuštění děláme pro sebe, protože jed neodpuštění zraňuje nejvíce nás samotné. A zároveň můžeme v situaci vidět i vyšší záměr, který je tady pro nás, abychom něco pochopili a sami v sobě něco uzdravili.

Je na každém, kterou možnost zvolí.