Příběh s mým synem (http://www.miliburesova.cz/odpusteni/), který byl inspirací k tématu „Odpuštění“, měl pokračování. Zcela „náhodou“ jsem našla sešit „Psaní“ z 1.třídy. Díky němu jsou vzpomínky na dobu, kdy Jirka chodil do 1.třídy a psaní mu nešlo, velmi živé. Najednou pociťuji velkou zlobu na Jirkového otce, který byl ten „přísný“ v rodině a já se bezhlavě podřizovala jeho vedení. Ta zloba je nečekaná a velmi intenzivní. Nořím se do vzpomínek a najednou se za pocitem zloby objevuje strach – strach z toho, že bych sama výchovu syna nezvládla, strach z toho, že kdybych nesouhlasila, mohla bych zůstat sama … strach z toho být sama sebou.  A přichází další pocit – no jo, ty sis nikdy nevěřila, nepřipustila sis, že máš stejnou hodnotu jako ostatní lidé, a tak ti vyhovovalo, že někdo jiný udával hranice… Ale Jirkův otec to určitě myslel dobře, chtěl přece to nejlepší pro svého jediného syna – a bylas to ty, která narušovala dohodnutou výchovu – jak často si vzpomenu na to, že nejednotnost ve výchově byla jedním z důvodů, proč naše děti neměly hranice … A tak jdu dál, najednou všemu více rozumím, cítím se lépe a uvědomuji si svůj díl zodpovědnosti za tu situaci. Odpouštím si, chápu Jirkového otce a jsem vděčná za to, že se můj syn se mnou podělil o pocity z dětství, které mu vhánějí slzy do očí.

29.1.2015