Jsem stále hledající. Mám ráda samotu, ale mám ráda i lidi. A tak jsem opakovaně devět dní navštěvovala kurz, kde jsem ve společnosti 40 lidí uzdravovala své tělo. Velmi se mi líbily cviky na procvičení celého těla, oční gymnastika i mentální cvičení na uzdravování orgánů. Součástí práce na sobě je i stanovení cílů. Loni jsem měla pět cílů, z nichž tři se naplnily: Už nemám žádný ekzém na kůži, snížila jsem hladinu cholesterolu v krvi ze 7,8 na 6,9 a stala jsem se nejlepší babičkou na světě. Co se mi nepodařilo: Zlepšit vidění a začít jezdit na koni.

Změny mého zdraví nemusí souviset jen s tím, že jsem loni navštívila devítidenní kurz cvičení podle Norbekova. Dva roky se již sprchuji vodou z vlastní studny a nemám žádný stres – prostě už nejsem v pracovním procesu. A to, že jsem nejlepší babičkou na světě souvisí s tím, že jsem moudrá, mám čas a trpělivost. Nic mimořádného.

V průběhu letošního kurzu, který proběhl pod vedením stejné, rusky mluvící lektorky Džever, jsem si uvědomila, jak se mám dobře. Nejsem v pracovním procesu. Dalších 39 účastníků – pokud si nevzali dovolenou – absolvovali každodenní cvičení od 17.00 do 21.00 hodin s plným nasazením a to vše při pracovních a rodinných povinnostech. Musela jsem jim vyjádřit svůj obdiv – i když jsem si uvědomila, že když jsem měla tři malé děti, domácnost, každodenní zaměstnání, tak jsem taky ještě stačila šít, plést, vyšívat… Akorát že to dnes už nevidím tak pozitivně jako před několika lety. Několik žen na kurzu řeklo, že je to poprvé, co věnují po dobu devíti dnů čtyři hodiny jen samy sobě! To je uvědomění, které kdyby bylo jediné poznání z celého kurzu, stojí za to!

Dnes byl poslední den našeho společného setkání. Oblékla jsem se slavnostně, protože jsem ráda ženou s velkým „Ž“. Jsem ji ráda, ale moc jsem jí ve svém životě nebyla. Když jsem přebírala diplom inženýrky ekonomie, tak jsem byla v pozici, kterou by Džever nazvala – bez hrdosti. Když jsem měla dvojčátka Evu a Jirku a byli jsme s manželem na vítání občánků, tak jsem tam stála – bez hrdosti. Moje sebeuvědomění začalo přicházet až s věkem a životními krizemi, které potkávají každého z nás. Teprve potom jsem začala vnímat svoji sílu a pochopila jsem, že všechno, co ke mně přichází si tvořím sama. Stala jsem se ženou, která má na hlavě korunu, na tváři úsměv a v srdci lásku. I já jsem byla „mužem v sukni“ a vedlo mě k tomu přesvědčení, že je to potřebné, protože beze mě by to to prostě nešlo a když mám tu sílu… Ta síla tam byla, jenom jsem ji směrovala jedním směrem. Dnes už vím, že nejdůležitější pro plnohodnotný život je udržet si rovnováhu – ve fyzickém těle, v emocích i v mysli.

Ne náhodou jsem byla dnes obdarována náramkem se slovy „sdílení lásky“. Sdílet je má cesta. Děkuji za něj tomu, kdo dárek do tomboly vložil.

22.1.2017