Je druhý advent. Zapaluji druhou svíčku. Je to hezké, když už svítí dvě… dvě není dvakrát jedna, dvě je tisíckrát jedna. Věta, která mě provází celou mojí dospělostí.

Vzpomínám na Vánoce, které se mi líbily. Jdu v myšlenkách zpět a vidím se tak v 10 letech. Pod stromeček jsem dostala krásnou bílou čepici, chlupatou, ale hladkou a zářivě bílou. Tento rok mi mamka slíbila, že spolu půjdeme na půlnoční. U televize usnula, a tak jsem jí musela budit. Moc se jí nechtělo, ale šla se mnou. Já jsem šla v nové čepici. Venku sněžilo a sníh se třpytil ve světle lamp a vánočních stromečků. V kostele bylo vše sváteční a já jsem byla šťastná.

Další vzpomínka se zastavuje v době, kdy měla dcera Evička tak 13 let. Jely jsme spolu před stědrovečerní večeří dát dárek i koním, hlavně jednomu – Lence – o kterého se Eva starala. Byly to láskyplné Vánoce.

Další vzpomínka už nepřišla. Je to možná proto, že teprve přijde ten Štědrý den, který se mi dostane do vzpomínek. Letos to bude 24.12.2018. I součet těchto čísel je dvojka.

A tak přeji všem a sama sobě, aby se letošní Štědrý den projevil sounáležitostí s někým, kdo je nám nablízku a jehož dlaň hladí…, neboť každý touží po láskyplném doteku.

9.12.2018