Svoboda znamená nemít možnost volby… Změna je jediná neměnná veličina ve Vesmíru… Bůh na Tebe naloží jen to, co uneseš… Co nemůžeš změnit, musíš přijmout… Minulost je iluze

Tyto věty jsem lehce vyslovovala, když se mě nedotýkaly osobně. A taky jsem je ráda dávala k dobru těm, kteří je – podle mne – potřebovali slyšet. Přitom jsem zapomněla, že je mám vnímat já sama.

Cítím se jako na vídeňském kole. Jede pomalu a lidé na něm jsou buď ve fázi stoupání nahoru, nebo klesání dole. Ale vždy musí být počet lidí, kteří stoupají a klesají v rovnováze, protože jinak by se kolo vychýlilo ze své dráhy. A stejně tak v životě musí vyvažovat období pohody s tím protipólem, ať už jej nazveme jakkoliv. Dobro a zlo, světlo a stín, láska a samota…

Období stoupání nahoru, spojené s pocitem eufórie, je za mnou. Klesám pomalu na zem. Ne, nebylo to pomalu. Sešup dolů, na zem, mi připomíná jeden zážitek, kdy jsem byla s ještě malými dětmi na dovolené ve Španělsku a šli jsme do aquaparku na tobogány. Jeden z tobogánů byl ve tvaru černé roury. Nasedla jsem do té černé díry a v leže na zádech jela dolů. Voda můj sešup přijala tím, že zafungovala jako klystýr a já se musela běžet vyprázdnit.

Podobný pocit prázdnoty zažívám teď. A přijmu-li větu, že minulost je iluze a existuje jen tady a teď, tak není co odpouštět. Ani sobě, ani Jiřímu.

Ale to neznamená, že mi nevadí to, co se stalo. Ale nemůžu to změnit, a tak to přijímám. Nemám totiž možnost volby. Buď se postavím té situaci čelem a přijmu ji takovou jaká je, a nebo budu utíkat a nic nepochopím. A Já chci pochopit.

Samota je ten nejlepší lékař, který mě povede k sobě. A taky se chci naučit, že ve vztazích, ve kterých žijeme, není vždy třeba komunikovat verbálně, ale mnohem důležitější je vnímat člověka srdcem.

„Ach, pane děkuji za všechno dobré i za to špatné, ať poučím se ze svých chyb. Nevím, jestli ty mě slyšíš a zda jsi vůbec tam, ale děkuji, že já jsem tady a směju se dál“. – (Z modlitby Františka z Assisi).

30.1.2018, 5 hod. 20 min.