Ráno jsem se probudila a okna byla zamlžená. Venku voněla vlhkost a já jsem si vzpomněla na vůni hub, které jsem chodila v květnu sbírat s dědou. Říkali jsme jim „májovky“.

Vzala jsem foťák a šla ven. Vzduch voněl i pokosenou trávou. Ale hlavně bylo všude nespočet odstínů zelené barvy. Zelená barva je barvou srdeční čakry.

Při cestě lesem jsem vyplašila páreček. Srnec mě zbystřil jako první a udělal velký skok vlevo. Srna zaslechla zvuk svého druha, ale udělala skok vpravo. Srnec se okamžitě zastavil a čekal, až ho srna zavětří. V okamžiku, kdy se otočila, běžel dál. Několika sekundovou situaci jsem v duchu prožívala jako napojení jeden na druhého. Bylo mi u toho hezky.

K večeru se ohlásila bouřka a já si ji užívala na terase. Mám ráda když do střechy bubnuje déšť. Přitom jsem si uvědomila, že jsem v životě prožila dvě situace, kdy se mi ten druhý „ztratil“. Nečekal na mě, až najdu správný směr. Proč se mi v životě opakuje tato situace? Dívala jsem se, jak se vítr opírá do stromů,  a přišla mi odpověď na moji otázku:

„Protože v sobě nemáš pevný střed. Ten, kdo v sobě má pevný střed, nepotřebuje ukazovat správný směr. Najde si ho sám. A  to i tehdy, přijdou-li v životě změny, které jsou nečekané. Je to jako když přijde vítr nebo déšť. Příroda tyto změny přijme, ustojí a využije ke svému prospěchu. Nevychýlí ji to z rovnováhy. A proto v životě ztrácíš to, co ti pevný střed nahrazuje“.

Možná je to jen výplod mé mysli, která běží poslední měsíce na plné obrátky v hledání odpovědi na otázku: „Proč?“. Možná je to odpověď.

Když ustal déšť, ptáci se znovu rozezpívali. A ptáček s červeným ocáskem nadále nosil do hnízda na trámu terasy  potravu pro svoji samičku. Příroda se vyplakala a já s ní.  Ulevilo se mi.  Jsem tady, abych našla svůj střed. Mám šanci ho najít?

12.5.2018