Na začátku tohoto léta jsem ztratila řidičák, jedno přátelství a iluzi o své odvaze. Všechny stopy, které jsem za sebou zanechávala po dobu deseti let, smyl přívalový déšť. Tak typický pro letošní léto. A tak začínám zase znovu zanechávat stopy. Trochu si připadám jako zrod našeho dýňoviště:

  • Nejdříve jsme upravili terén:

  • Potom jsem „dýňoviště“ po nějaký čas chránila před nočními vetřelci a snažila se dát dýním směr:

  • A dnes si rostou tak, jak se jim chce:

Dýně se nedají spoutat, mají svůj směr růstu.

A já mám pocit, že jsem svůj směr ztratila. Myslela jsem si, že jsem svůj Everest už vylezla. Ale jak  píše Jana Paulová ve své knize: „Jak  běžet do kopce“, nejtěžší na cestě vzhůru je to, že za jedním kopcem vylézá další, ještě vyšší. A dostat se na něj znamená sejít do údolí a vydat se znovu do kopce. A tak je možná přede mnou jenom další kopec a já teď odpočívám v údolí. Anebo mě čeká cesta za obzor, která nikdy nekončí…

Dnes mám svůj narozeninový den a dala jsem si jako dárek výlet na houby. Výsledek dvouhodinové cesty kyjovických lesem je odrazem mého nitra – košík je prázdný … a to je možná dobrý začátek cesty.

První část léta proběhla ve znamení památné věty z filmu Rozmarné léto: „Tento způsob léta zdá se mi poněkud nešťastným“. Zítra mají svátek všechny Anny a začíná druhá část léta. Těším se na ni a věřím, že na jejím konci nebude můj košík prázdný.

25.7.2017