Naše společné narozeninové oslavy proběhly tak, jak si každý přál. První setkání rodiny Grygarů a Burešů bylo příjemné. My jsme se postarali o to, co k oslavám patří, a pak už to bylo na každém, jak se bude bavit.

Pro mne samotnou byl nejdůležitější začátek. Věděla jsem, že dostaneme  110 štramberských uší, a tak jsem začala tušit, že je to impulz pro téma mého narozeninového přípitku. Proč 110 uší bylo jasné, měli jsme společně s Jiřím 110 let, ale ve mně vyvstala potřeba říci něco k tématu naslouchání, které uši představují. A vznikly z toho věty, které jsem ani neměla v úmyslu říci. Téma naslouchání ve mě probouzí  vzpomínky na období dětství mých dětí, kdy jsem neměla tušení o tom, jak je důležité naslouchat – s plným vědomím, ne jen tak, že se ptám, a odpověď už zaniká v šumu přípravy večeře.  Teprve teď se učím naslouchat. A zároveň se učím nehodnotit – teď mi dochází, že jedno od druhého nejde oddělit.

Naslouchat umí moje kamarádka, která nám uši upekla, naslouchat uměl můj první manžel  a  naslouchat umí můj nynější manžel Jiří – tak, že když mu něco říkám vím, že zapomíná na sebe. A to umí málokdo.

Naslouchání patří do každé domácnosti. Ne každý umí hovořit o svých pocitech, a pak mohou vznikat situace, které jsou neřešitelné, protože vznikají na základě domněnek – on si myslí, ona si myslí, ona je taková, on je takový…. A  tak přichází na řadu možnost naslouchání jiným lidem prostřednictvím našeho srdce. A to je  těžké. Já mám zkušenost. Když jsem poprvé hlídala svého vnoučka Bartoloměje – rodiče byli na představení „Čtyři dohody“ – tak když odjeli bylo všechno fajn, ale pak se Bártík dovtípil, že s ním budu jen já a začal plakat. Dělala jsem vše možné, ale Bártík nebyl k utišení. A pak přišel můj syn, opřel ho o svoji hruď a najednou Bártík usnul. Nechápala jsem. Syn mi řekl, že se na něj naladil. Ano, Bártík cítil, že jsem ve stresu, takže stačilo, že přišel někdo s otevřeným srdcem, který mu naslouchal, a pláč byl pryč. Bártík usnul. Byla to pro mě lekce, která mě vedla k tomu, že jsem si dovolila říci, že nejdůležitějším naslouchadlem je naše srdce. Neumím to, ale snad se to naučím. Mám mnoho příležitostí – tak jako každý.

Naslouchat lze i svému tělu, které nám dává signály. Někdy mohou pomoci včas rozpoznat příznaky nemoci – né, to jistě není narozeninové téma, ale já jsem začala intuitivně promlouvat k lidem, kteří na oslavě seděli.

Naposled jsem si dovolila říci, že naslouchat máme i své duši. Věděla jsem, že to nemusí každému „sednout“, ale touha říci na oslavě svých narozenin to, co chci, byla silnější.  Stejně každý slyšíme jen to, co chceme  slyšet.

Při narozeninovém přípitku jsem nedala moc šancí svému Jiřímu – snad mi to promine – ale my to tak máme – já mluvím a on koná. Důležité je, že nám to vyhovuje.

Věřím, že si hosté oslavu užili. Já jsem se vytančila na dalších několik let dopředu, Jiří se cítil skvěle v roli zodpovědného hostitele, tanečníka i kytaristy.  A můj syn, který je ještě „neukotvený“, udělal žonglérské vystoupení, za které mu patří můj dík. Je totiž radost dívat se na někoho, kdo radost prožívá tím, že dělá práci, která ho baví.

3.8.2016