Na mého manžela nečekaně přišla viróza. Disciplinovaně leží v posteli a potí se. Jeho první slova jsou: „To je daň za pýchu – však víš jak jsme se chlubili, že jsme minulý rok nebyli vůbec nemocní“. Má pravdu, ale je zvláštní, že jsem to tvrdila před návštěvou já a onemocněl on.

Odděluji se na víkend od společného lože a při procházce lesem trhám větvičky lípy, kde začínají zelenět pupeny. Ve vzduchu je cítit jaro a já si ho přináším do domečku.

Mám o víkendu svůj program, hlídám vnoučka Bártíka v době, kdy jsou mladí na plese. Je jako vždy usměvavý a spokojený. Jenom má večer menší potřebu spánku. Já, která chodím na kutě v půl desáté, o hodinu později pozoruji, jak předvádí všechna zvířátka, která se naučil a na spaní fakt nevypadá. A tak ho zkouším dostat do klidu tím, že mu hladím nožičky – přijímá, pak pokračuji hlazením po celém těle. Zabírá to, Bártík se zklidňuje a pomalu usíná. Nechávám ho ležet na matraci a než se stačím umýt a přinést si deku, už je u něj kočka Pepina a hlídá jeho spánek. Má k tomu domovské právo, a tak uléhám vedle kočky a pozoruji spánek svého vnuka. V jednu hodinu se budí a chce maminku. Chvíli si myslí, že jsem to já, ale protože mu nenabízím mlíčko v přírodním balení, tak to rychle pochopí. Naštěstí právě přijíždějí rodiče z plesu, a tak se Bártík dočkal toho, co má tak rád.

Další den jedu na návštěvu, a trochu si pouštím pusu na špacír ohledně svých dětí a jejich života. Nějak jsem zapomněla, že je to jejich život a hodnotit se mi ho nepřísluší.

Dojíždím odpoledne domů. Manžel se cítí lépe a kromě hlasu, který je posazen trochu níže než obvykle, nic nenasvědčuje tomu, že byl nemocný. Pro jistotu ještě dodržujeme oddělené spaní.

A noci přichází navštívit viróza moje tělo. Začíná škrábáním v krku – to znám, později se přidá rýma. Ráno kloktám slanou vodu, a pak vařím zázvorový čas s citrónem a medem. Dívám se na větvičky z lípy, které nasávají sílu slunce, které se mi tlačí do pokoje. Ležím a přemýšlím, proč mě nemoc navštívila. O pýše už byla řeč, a tak poslouchám svoji intuici, zda mi nabídne ještě nějaké řešení. V první chvíli se ozve – to je přece jasné, nakazila ses od manžela – nehledej v tom nic jiného. Ale to je jasně levá strana mozkové hemisféry a můj rozum. Ležím a čekám. Hlavou mi jde spoustu věcí, ale u jedné se mi zastaví tak trochu dech: „Co máš co hodnotit jak se rozhodly projít svým životem tvoje děti“.   Cítím, že to je ono. Srovnávala jsem a hodnotila a přitom zapomněla na sebe. Ani mým rodičům se vždy nelíbilo jakou cestou jdu. Ale respektovali ji. To stejné se snažím dělat já, ale někdy se mi to nedaří. A tak přišla malá lekce. Přijímám svoji virózu s pokorou a omlouvám se svým dětem.

Sedám si k počítači a musím svoje pocity dát na papír dřív, než se vytratí. A pak se objevuje ještě jedna věta – kde se v tom dnešním virtuálním světě vytrácí laskavost, citlivost, radost, pokora, empatie a soucit? V tuto chvíli mám pocit, že tyto pocity jsem JÁ. A to je to, k čemu jsem měla dospět. Jenom to, co mám uvnitř sebe, můžu dávat dál – svým postojem ke svému životu. A pak to jistě ovlivní i moje vnoučata.

27.2.2017