advent

První adventní neděle v roce, který jsem si pro sebe nazvala „těžký“. Nevím proč, jen jsem to tak loni cítila. Možná byl těžký, ale kdo to nemá těžké? Chce se mi napsat, že lépe už bylo, ale to bych se rouhala, protože se máme moc dobře. Každý, kdo byl ve světě a je soudný, ví o čem mluvím. Moje generace se moc radovala, když v roce 1989 získala svobodu. Nebyli jsme na ni připraveni, ale kdy je člověk na něco připravený?  Získaná svoboda – tak to cítím já – se  časem rozplynula v potřebě být úspěšná, dopřát si věci, které jsem dříve neměla a to vedlo k tomu, že jsem se začala srovnávat  a  méně přemýšlela nad tím,  zda v tom co mám a čím jsem, se cítím dobře.

Proč nad tím přemýšlím? Jsem tady sama za sebe a určuji si sama svoji cestu. A to mi dělá radost. Ale jsem součástí této společnosti, tohoto systému, nechci z něj utíkat. Nikdo ještě nic lepšího nevymyslel, a kdyby, tak se to už dávno realizuje.

Když zemřel Láďa, tak jeho jógoví přátelé zorganizovali setkání na Košařiskách, v lesích Těšínských Beskyd. Neznala jsem mnohé z těch, kteří se takto přijeli s Láďou rozloučit.  Tehdy jsem tam řekla, že je úplně jedno, kterou cestou jdeme, důležité je, že jdeme cestou lásky, protože pokud tou cestou jdeme, musíme se sejít!  Nevím, proč se zrovna dnes  vracím k tomuto setkání.  Svět je velmi uspěchaný. A kdo by dnes měl čas sejít se jen tak, zavzpomínat na někoho, kdo byl jen součástí skupiny, která se scházela a podporovala na své cestě. Každý z těch, kteří přijeli,  vzal do ruky svíčku a symbolicky ji s nějakým vlastním vyznáním dal na jedno místo. Nejvíce si pamatuji to, co řekla paní, která měla už sedm křížků za sebou. Řekla, že ti nejlepší z nás odcházejí nejdříve. Bylo to moc dojemné. Tehdy jsem nad tou větou nepřemýšlela. Dnes mám pocit, že ji rozumím, protože duše, které jsou hodně vyspělé a už se nemají co na této zemi naučit, odcházejí proto, aby se mohly rychle vrátit a pomáhat.

Dnešní děti, které přicházejí na svět, jsou naši učitelé. Jestli je budeme dobře vnímat, mnohému se naučíme a změníme sami sebe. Svět potřebuje laskavost, soucit, radost, bdělost, nevyčerpatelný zdroj energie.  A to vše mají děti. Jenom je nesmíme „zabít“ tím, že se přizpůsobí systému, který pomalu končí. Ale jak to udělat? Možná do určité doby to jde, ale co pak, až zapadnou do systému školek a škol? Dá se je uchránit od konzumního způsobu života, kterému jsme propadli?

Nejsem v pozici rodiče, jsem v pozici pozorovatele – babičky. Věřím, že se jde vymanit ze stereotypů společnosti, o kterých sami dobře víme, že nejsou dobré a věřím, že moje děti a jejich děti to dokážou.

Jedna z mých dcer se o to pokouší v rámci společenství lidí a zvířat na statku. A já ji mám možnost pomáhat, protože věřím, že to dokáže. Je to totiž jediná šance pro společnost, ve které se lidé necítí šťastní. Možná, že generace dnešních třicátníků dokáže posunout svět do jiné dimenze, kde bude méně soutěžení a více radosti a sdílení.

advent1

27.11.2016