Letošní rok – a nejen letošní – je rokem RODINY. Na začátku letošního roku jsem zažívala pocit, že jsem zůstala sama. Tak moc jsem se za poslední léta odpojila od svých kořenů, že jsem tomu pocitu uvěřila. Neslyšela jsem slova svých dětí – nebyly pro mě důležité. Držela jsem se své „pravdy“, která zaváněla sebelítostí. Jednou mi řekl syn: „Život ve snu znamená ztrátu empatie“.  Dnes už vím, co mi chtěl říci.

Život se nezastavuje, a tak i já se po devíti měsících začínám probouzet k životu a pokračuji v cestě, kterou jsem přerušila.

Překážky na cestě jsou výzvy k jejich překonání:

 

A k tomu potřebuji silný střed:

A pokoru k přírodě, která nás přesahuje:

A vědomí, že směr, kterým jdu, je dosažitelný:

Voda očistí emoce, které se nahromadily a zanesly moji mysl:

A pak může nastat souznění, splynutí a porozumění, které patří do každé rodiny:

Držím si palce.

5.10.2018