Zítra to bude přesně rok, co jsme se nastěhovali do našeho domečku. Přesně v den mého narození přišla změna – znovuzrození nového bydlení. Před rokem jsem nepochybovala o tom, že když člověk něco skutečně chce a pošle zadání Vesmíru, dočká se.  Všechny „nenáhody“ zapadly do sebe, a díky tomu to zítra bude rok, co bydlíme v přírodě.  A přesto se ve mně opět objevily pochybnosti, zda je to vše tak jednoduché… Opravdu stačí vyslat přání a pokud je člověk připraven, dojde k naplnění?

Dnes v noci jsem špatně spala, možná  proto, že do ložnice svítil měsíc, který ač tři dny po úplňku, má stále silnou energii. Možná proto, že příští sobotu  budeme s manželem slavit naše lví narozeniny – máme celkem 110 let a dojde k prvnímu setkání rodiny Grygarů a Burešů.  Ale hlavně jsem nemohla spát proto, že jsem nedokázala zastavit svoji mysl – myšlenky se honily hlavou jako kočka s myší, ač některá nedokončená, znovu vyvstávala další a další. Ráno jsem byla nevyspalá a po zkouknutí v zrcadle jsem si připadala jako vyoraná myška.  A tak jsem vzala košík, speciální nožík na houby – díky za něj Libuš –  a vyrazila do lesa. Bylo dusno. Když jdu na houby vím, že nic není ihned. A tak mi nevadilo, že se na dně košíku dlouho usmíval samotinký malinký hříbeček, který jsem našla hned za naší brankou. V lese jsem potkala pána, evidentně hledal houby, a když nahlédl do mého košíku, podal mi jednu babku se slovy, že on jich najde určitě ještě více. Měla jsem radost, že neznámý muž měl potřebu mě jen tak obdarovat.

Možná právě v tu chvíli jsem si uvědomila, že není důležitý výsledek, ale důležité je to, že jdu lesem a vnímám bezvětří, které navozovalo hluboké ticho. Jakmile jsem se  začala prodírat mezi smrky, nadělil mi les do košíku první rodinku babek. Když jsem v podřepu objevovala další a další, moje mysl byla najednou plně soustředěná a … prázdná. Vnímala jsem jen ty houby a TICHO. Konečně se má mysl na chvíli zastavila a spočinula v klidu.

Došla jsem na místo, od kterého jsem měla v úmyslu se pomalu vracet zpátky. Najednou jsem uviděla bílou hlavičku bedly. Byla jediná a netknutá čímkoliv. Objevila se myšlenka, zda jednu bedlu vzít, na oběd to nestačí… ale jako vždy, i teď ve mně zvítězila houbařská touha vzít sebou z lesa vše, co lze zužitkovat. Ano, v té chvíli jsem si přála najít ještě aspoň jednu. A tak jdu dál, přesvědčená, že je to cesta zpátky. Zdála se mi sice více zarostlá, ale les se mění každý den, a tak mě to nepřekvapilo. A pak to přišlo – objevily se další bedly a mě jenom bleskl hlavou dík za rychlé splnění přání.  Měla jsem plný košík, a tak jsem přidala do kroku … a najednou cesta končila brankou do lesní školky. Takže přece jen jsem šla jinou cestou … ale kdyby mě tam náhoda nezavedla, neměla bych plný košík bedel.

Vrátila jsem se zpět na rozcestí a dala se tou cestou, která mě zavedla k domečku. Ranní pocit nevyspání byl pryč, svůj úlovek jsem rozprostřela na zahradě pod stromem a pocítila radost – možná to byl dárek LESA k mým zítřejším narozeninám – mandala, tentokrát bez papíru a pastelek.

zátiší s manalou

A ještě se na vše přišla podívat kočička našich sousedů.

kočička

24.7.2016