Vzpomínám si na jeden zenový příběh. Dva mladí mniši jdou po cestě, až dojdou k malé říčce, která protéká údolím. Na jejím břehu stojí žena a neví, jak se dostat na druhý břeh. Jeden mnich ji vezme do náruče a přenese na druhý břeh. Mniši jdou dále krajinou a po nějaké chvíli ten druhý mnich řekne: „Porušil jsi náš slib, že se nedotkneme ženy“. A mnich, který přenesl ženu, mu odpoví: „Já jsem ji už pustil, ale ty ji stále neseš“.

Zatím jsem v roli mnicha, který myšlenku na minulost stále nese v sobě. Možná proto se mi zdá, že proces uzdravování jde pomalu. Mám ponechat minulost za sebou a odloupnout od podstatného to, co je zavádějící. A být konečně učitelem sama sobě. Hodně toho vím, umím dát věci do souvislostí… jenom to uvědomění mi chybí.  Ale ono přijde! Tak proč mám pocit, že to jde pomalu?

Přesně před dvěma léty jsem odlétala na Bali, kde jsem na každém kroku vnímala radost ze života:

Možná je to právě radost, která mi teď chybí.

Ale věřím,  ne vím, že až začne moje tělo vnímat radost z jídla, přijdou i další radosti… A možná to bude mimo stěny mého domečku, který se pomalu začíná naplňovat lidským teplem – mým teplem. Jarní slunce mi pomáhá.  A nevadí, že je zatím zubaté a nedovoluje mi vyběhnout na zahradu bosa. Všechno má svůj čas. Rytmus přírody, stejně jako rytmus uzdravování mého těla a duše, nelze urychlit. Snažím se být trpělivá. A děkuji dobrým duším, které mi pomáhají tím, že mi naslouchají. Pomáhají mi znovu vylézt schody, ze kterých jsem se skutálela. Dnes už vím, že i na ten poslední schod musím vylézt sama.

10.3.2018

Mili Grygarová