5-12-2016

Je poslední adventní neděle v tomto roce a na adventním věnci s oranžovými svíčkami, které postupně uhasínaly, zůstala svítit ta, která byla zapálená jako první. “Poslední budou první“, běží mi hlavou věta. A s ní se mi vybavuje příběh, který jsem poslouchala včera při cestě autem na meditaci „Snění s bubny“ v ostravském centru „Muzikohraní“. CD nazvané „Nový zákon pro malé i velké“ jsem si koupila hlavně proto, že je namluvené Markem Ebenem, kterého jsem ve své době viděla jako následovníka Václava Havla:

V jednom městě žil hospodář, který měl velkou vinici. Nestačil na práci sám, a tak ráno najal dělníky na pomoc. Za práci platil jeden denár denně. V průběhu dne najal ještě další a další dělníky. Večer rozdával mzdu a rozhodl, že nejdříve vyplatí ty, kteří začali pracovat jako poslední. To se však nelíbilo těm, kteří pracovali na vinici od rána, a tak se začali bouřit. Měli pocit, že když pracovali déle, zaslouží si více. Hospodář řekl: „Nabídl jsem každému, kdo bude pro mě pracovat jeden denár. Souhlasili jste. V  mých očích jste si všichni rovni“. A tak i v Království nebeském jsou ti, kdož přijdou k Bohu později, stejně milováni a ctěni jako ti, kdo s ním byli vždy.

Jak spolu souvisí příběh, ve kterém se mnou nejvíce rezonuje věta: „V mých očích jste si všichni rovni“ s tím, jak prožívám adventní čas? Nejsem věřící ve smyslu křesťanské, ani jiné víry, jsem věřící ve smyslu víry v sebe, dobro, lásku, přírodu a to, co mě přesahuje. Rovnost si představuji jako váhy o dvou miskách, kdy na jedné misce sedí pýcha a na druhé misce pokora. A nad jazýčkem na vahách se vznáší všudepřítomná láska, která jako nezávislý pozorovatel pomáhá vyrovnávat extrémy na obou stranách. Jsme-li příliš pokorní, nebo příliš pyšní, chybí nám pravděpodobně láska k sobě samým. Vždyť i král Miroslav v pohádce Pyšná princezna připomínal ševci: „Před nikým se neponižuj, a na nikoho se nepovyšuj“.

Meditace s bubny ve mně vyvolala pocit lehkosti, radosti, sounáležitosti s celkem. Nebyla jsem letos na žádném adventním koncertu, a tak jsem tuto meditaci pojala jako koncert. A on to byl! Zněly nejen různé bubny, ale i další nástroje jako zvonkohra, flétna lásky a další nástroje, které neumím pojmenovat. Hudba naživo s alikvotním zpěvem manželů Plecháčkových, byla pro mě tím nejkrásnějším adventním koncertem. Děkuji za něj. A obraz, který se mi vybavil v závěru – velký kruh lidí držících se za ruce, mi připomněl nejenom naši velkou rodinu, ale vzdáleně i oshovu kartu „My jsme svět“. Díky výkladu k ní můžu vyjádřit to, co cítím a neumím říci: „Když poznáme společný zdroj celého lidstva, společný původ našich snů a tužeb, nadějí a strachu, vidíme najednou, že jsme všichni spojeni ve velkém zázraku existence. Když dokážeme spojit své nezměrné vnitřní bohatství k vytvoření pokladu lásky a moudrosti přístupné všem, budeme spojeni v nádherném obrazci věčného stvoření“.

Krásné Vánoce všemu a všem.

srdce

19.12.2016