Můj první vnouček Bartoloměj má rok. Píšu mu deník a přitom se mi vybavují  vzpomínky na oslavy v mé původní i nové rodině. Samozřejmě si nepamatuji, jak jsem měla rok, ale v době, do které mé vzpomínky sahají, byly oslavy – ať už mé nebo kohokoliv jiného z naší rodiny – ve znamení dávání – moje maminka nám chtěla dát na stůl to nejlepší co uměla uvařit. Vím, že moji rodiče chtěli, abychom měli dětství krásnější než oni za války. A tak nějak to přenesli i na vnoučata.  

            Když jsem se vdala, oslavy narozenin našich dětí vždy probíhaly v domě mých rodičů, protože bydleli na vesnici a  do bytu v Ostravě se jim nechtělo.  Bylo to pohodlné i pro mě, protože část starostí za oslavy převzala moje mamka, a tak jsem se přizpůsobila.  Oslavy byly vždy ve znamení hodně jídla a pití a méně již o tom, co kdo prožívá a jak se má.  Měla jsem našlápnuto pokračovat v této tradici a myslím, že to tak bylo až do dospělosti mých dětí, kdy zemřel Láďa, jejich otec.

            Najednou už nebylo tak důležité se na oslavách najíst a napít, ale prostě se sejít a přimknout se k sobě. A povídat si, zajímat se o druhého a naslouchat. Netvrdím, že jsem to vždy dokázala, ale snažila jsem se. Začala jsem poznávat sama sebe, a tak jsem začala více vnímat a chápat své děti. Myslím, že to byl začátek mého odklonu od zvyklostí, které jsem nabyla ve své původní rodině.  Věřím, že moje změna bude pokračovat v rodinách mých dětí. Jsou přece moje zrcadlo.  

Ke změně mého pohledu na rodinné oslavy určitě přispěl i jeden víkend v Cholíně, který jsem absolvovala před pěti lety s dcerou Evou, její kamarádkou Vandou a manželem Jiřím. Byla jsem tehdy moc ráda, že se mnou  Eva jela, protože si málokdy udělala čas na odpočinek, který byl spojený s pohledem do sebe sama. Vzpomínám si na moment, kdy jsme se představovali. Byl tam mladý muž jménem Josef, který řekl, že má pocit, že on na tento svět patří, ale většina lidí ne. Už nevím všechny souvislosti, ale jedna z jeho nespokojeností se týkala babiček, které nechtěly respektovat přání rodičů, že nemají kupovat dětem tolik sladkostí, tolik hraček, tolik …, když si to rodiče nepřejí. Tehdy jsem si řekla, asi i nahlas, že já budu ta respektující babička. A tak jsem se vyklubala:

vajicko 

            Po pěti letech přichází zkouška –  první narozeniny prvního vnoučka. Vím, že Bártík dostává mnoho dárků – na statku se pohybuje více lidí, kteří mu chtěji udělat radost. Hodně jsem přemýšlela nad tím, jak to udělat, abych uspokojila svoji touhu Bártíka obdarovat a svoji zodpovědnost moudré babičky. Dopadlo to tak, že Bártík dostal gumáky, které jsou na statku nezbytné, dřevěnou skládačku šaška a plyšovou  kravičku Blážu, kterou má v reálu Bártík moc rád.  Vše jsem zakoupila v dětském bazárku své kamarádky. A aby nechybělo něco dobrého na zub, dostal  „pepino“, ovoce z naší zahrádky, které má chuť žlutého melounu. Moc mu chutnalo.

            A protože si myslím, že první narozeniny syna jsou svátkem i pro jeho maminku, tak i ona dostala dárek  – sukni, protože i ona někdy svlékne montérky, a pak se bude sukně hodit.

            Ale stejně ten nejlepší dárek, který můžu Bártíkovi dát a snad i dávám, je pozornost, která patří jenom jemu když jsem v roli hlídací babičky.

6.11.2016