OdpuštěníU

Je ráno, 2.1.2015 a já si povídám se svým synem, který za chvíli zase  odjíždí na své cesty. Do Silvestra byl na chatě v Jeseníkách, kde si uložil tříměsíční ústraní – bez lidí, televize, mobilu… jenom on a příroda.  Skoro jako pobyt ve tmě, jenom ta tma okolo nebyla pořád. Požádala jsem ho, aby mi sdělil něco ze své zkušenosti pobytu sám se sebou. Pověděl mi příběh ze svého dětství, který se mu nejčastěji vracel: „Sedím u stolu v jídelně, mám v ruce pero a píšu řádky stejných znaků a písmen. Jsem v první třídě. Brečím – od té doby vím, jak chutnají slzy.“ I v tuto chvíli vidím, že má oči plné slz. Já taky, i teď. „Proč to ti rodiče dělají? Obraz se opakuje znovu a znovu a končí tím, že malého Jiříka objímám.“

Od této vzpomínky uplynulo 21 let. Syn mě objímá a odjíždí. V jeho očích není výčitka, jen se tam někde v hloubce jeho oka leskne moje slza.

Díky, Jirko.

19.1.2015

nesouzení1U