Strom

Poprvé jsem se vědomě zabývala tím, kolik mám v sobě radosti, tužeb, křivd a vin na kurzu „Vědomé umírání“, který vedla Míla Lukášová. Bylo to na jaře roku 2011. Tehdy mě tam zavedla potřeba podívat se na nemoc a smrt z jiné stránky a souvisela i s tím, že jsem v té době byla vdovou. Tehdy mě překvapilo, že jsem při procházení životem narazila na spoustu pocitů křivdy, viny, nenaplněných tužeb, ale pocit radosti jsem hledala velmi těžce. A vím, že to nesouviselo jen se smrtí manžela.

Před nedávnem ke mně přišla nabídka na stejný kurz a já jsem jela. Myslela jsem si, že tam jedu kvůli své mamince, která už nějakou dobu mluví o tom, že už ji nebaví žít a zdá se mi smutná. A tak jsem chtěla načerpat „něco“, čím bych jí ještě mohla udělat radost.

Stejně jako před léty i teď jsem si procházela svůj život z úrovně radosti, tužeb, křivd a vin. Největším překvapením pro mě byl výlet do minulosti z úrovně radosti. Najednou jsem si uvědomila, že pocit smutku a bolesti, které jsem zažívala v dětství a dospělosti – „měla jsem být raději kluk, nejsem dost dobrá žena, manželka, pracovnice …“,  se najednou transformoval do pocitu radosti. Uvědomila jsem si, že jsem přišla na svět s pocitem radosti, a i když se tento pocit občas překryl smutkem a bolestí, tak můj život byl a je radostný! Nebo právě proto! A je moc hezké, že  pocity radosti z dětství –  jak běhám za motýly, krmím králíčky, chodím bosa… zažívám znovu, protože se vracím k přírodě. Léto jsme prožila na chatě svého syna v Jeseníkách,  podzim a zimu vidím na statku mé dcery.  Tři roky, které uplynuly, změnily pohled na radosti mého života.

Na kurz jsem jela kvůli mamince, protože jsem měla pocit, že  je smutná. Pochopila jsem, že to není její smutek, který vidím v jejich očích.

Dnes jsem jí telefonovala – jmenuje se Karla a dnes má svátek Karel. Poděkovala mi a na závěr řekla, že se těší až přijedu! A to je má odměna – radost za radost.

„Pravou pokorou je dávat radost druhým“. (Ale aby člověk mohl dávat, musí nejdříve mít).

4.11.2014

Radost