Večer otevírám časopis Regenerace a na základě článku Patricie Anzari se snažím odpovědět na otázky typu: „Dokázala bych po hmatu poznat ruce svého muže? Znám dokonale tvar uší svého drahého? Jakou barvu mají jeho oči? Jaká je barva hlasu, často používaná slova, nejmilejší barva, píseň, kniha, film …“.

Ráno se probouzím a poslouchám, jak kapky deště bubnují na okno. Najednou se ocitám v roce 1983, kdy jsem se poprvé vdávala. Po svatbě jsme na jakési svazácké oslavě byli podrobeni malému testu, který nám měl říci, jak moc se k sobě hodíme. Shoda našich odpovědí měla být zárukou našeho propojení. Těch shodných odpovědí bylo moc málo. Láďa si nemohl vzpomenout, jakou barvu střevíčků jsem měla na svatbě a já zase nevěděla, co rád čte. Pamatuji si – nevím proč, že jsem jako své oblíbené jídlo označila smažený sýr. Láďa řekl, že je to zelí. A měl pravdu, mám ráda zelí v jakékoli podobě – že by mě znal lépe než já sama sebe?

Za dobu 24 let, co jsme spolu žili, jsem o něm věděla jen málo. Na mnoho věcí jsem se nezeptala, nezajímala, neuměla se vcítit… A když už jsem chtěla, tak to nešlo. Občas se mi vrací situace, zda jsem učinila správně, když jsem souhlasila s operací mozku a ptám se sama sebe, jaké by to bylo, kdyby operace neproběhla. Vzpomínky se vrací i přesto, že mi operatér řekl, že se k tomu nemám nikdy vracet. Každý jsme originál a nikde jinde není stejný Láďa a stejná situace, která by se dala porovnávat. I když to vím, pocit spoluviny je uložený hluboko uvnitř mě.

Možná i proto se mi do rukou dostala kniha Milana Kundery: „Nesnesitelná lehkost bytí“. Vypráví o propojení životních osudů dvou mužů a dvou žen. Složité životní peripetie čtyř bytostí, které jsou ovlivněny hloubkou osudů jejich rodů, vplétá autor s  neuvěřitelnou lehkostí do děje, kterému dominují náhody: „Kdyby šéf neonemocněl a já jsem nejel na služební cestu místo něho, nešel bych na večeři do hospody, ve které obsluhovala žena, která mi změnila celý život“. Složitost děje nebrání tomu, aby rozuzlení bylo pochopitelné a jednoznačné. Zůstávají jen otázky filozofické – jak hodně máme osud ve svých rukou a v jaké míře je život jen souhra náhod…?

Jako odpověď na myšlenky, se kterými jsem se dnes probudila, mi  kniha přináší větu: „Člověk nikdy nemůže vědět, co má chtít, protože žije jen jeden život a nemůže ho nijak porovnávat se svými předchozími životy, ani ho opravit v následujících životech. Člověk žije všechno hned napoprvé a bez příprav“.

            V souvislosti se slovem „oprava“ mi přichází další asociace. V dnešní době není „in“ něco opravovat – opravit boty, přešít šaty, renovovat starý nábytek, opravit televizor… Jednodušší je staré nahradit novým. A pokud to platí pro věci, o to více to musí platit pro vztahy – mezi partnery, rodiči a dětmi, sourozenci, kolegy, sousedy, přáteli, národy… a taky mezi námi lidmi a živou i neživou přírodou.

A tak se vracím k sobě a ptám se sama sebe, zda vím, jaké má můj muž Jiří oči, co rád jí, čte, poslouchá… Co všechno nevím? Na co se chci zeptat? A jsem vděčná za to, že mám tu možnost se zeptat, sdílet, zajímat se, poznávat, objevovat… hlavně nic neodkládat.

26.4.2017