Probouzím se do krásného rána, vzduch voní ranní rosou a v mých uších zní zpěv ptáků s melodií písně Patrika Kee – „Dobré ráno“. Zůstává ve mně pocit ze snu – všichni kolem pracují a já se procházím a nedělám nic. Vědomě jdu do snu a ptám se, co ve mně ta situace vyvolává… už to mám, je to pocit viny…

Včera jsem byla na přednášce. Jela jsem poprvé do Antakarany. První cestu – přes Rudnou mi našel manžel, druhou cestu přes Plzeňskou jsem si našla sama a třetí cesta mi nějak přišla jako nejlepší – přes Pískové doly. Jedu se záměrem, že do Antakarany na přednášku Ing. Karla Spilko dojedu bez bloudění. A pak už to jede samo – třikrát se ptám na cestu, třikrát objíždím stejný okruh, myslím, že jsem udělala tři dopravní přestupky. Ale jsem na místě a sedím tři metry od přednášejícího. Obsah přednášky si dávám do svých slov – jsem na prknech, které znamenají svět a Bůh prostřednictvím mě hraje role, které si naplánoval a které si chce prožít. Vše je dané. Ne se vším co říká přednášející souzním, ale s podstatou ano. V souvislosti s mým dojezdem na přednášku a „novým“ pohledem na velké divadlo mě napadají varianty:

  • Chtěl si Bůh prostřednictvím mě potrénovat orientaci v terénu bez mapy?
  • Chtěl mi Bůh prostřednictvím opakovaného okruhu sdělit, že tam nemám být?
  • Chtěl mi Bůh prostřednictvím opakovaného okruhu sdělit, že si mám zapamatovat cestu domů?
  • Chtěl se Bůh prostřednictvím mě utvrdit, že vždy dojede tam, kde chce?
  • Chtěl si Bůh prostřednictvím mě potvrdit, že je dobrý/nedobrý řidič?
  • Chtěl se Bůh prostřednictvím mě pobavit?
  • Chtěl se Bůh ….?

Vracím se do svého pocitu ze snu – pocitu viny – a vidím se ve svých 35 letech na setkání s přáteli kolem ohně, kde každý sděluje jak se má a co dělá. Já sděluji, že mám tři děti a snažím se být dobrou matkou. Nato reaguje můj tehdejší manžel – „vidíš, každý něco dělá, jen ty neděláš nic…“. Vím, že to myslel dobře, mohla jsem se učit anglicky, dnes by se mi to moc hodilo. Přesto, že je to tak dávno, je to vzpomínka, která se mi vrací v okamžiku, kdy se mi něco nedaří… třeba cesta na přednášku.

Dnes už vím, že pocit viny neexistuje a po přednášce se mi to vše jeví ještě úlevnější – Bůh chtěl, aby zažil zkušenost pocitu viny – prostřednictvím Mileny Grygarové. A asi si neprožil pocit viny dostatečně, protože si tento pocit prožívá i prostřednictvím Mili Burešové.

Po přednášce jedu domů. Kamarádka jede přede mnou svým autem a „vyvádí“ mě na odbočku směr Opava. Je to zvláštní, ale já neodbočuji, i když v tu chvíli vím, že je to v „háji“. Otočit se není kde a tak jedu delší cestou přes Proskovice a vracím se do směru Opava. Pocity – nedokázala jsem se spoléhat sama na sebe a ještě zdržuji kamarádku, jedou se mnou. Bůh si se mnou hraje, určitě se směje, protože cesta do Antakarany a zpět do Kyjovic mě vyšla na pěkný počet kilometrů. Ale když se směje sám sobě, tak to začíná mít jiný rozměr.

Nemám ráda hledání cesty na internetu a nechci navigaci. Dříve bych si doma vzala autoatlas a cestu si vypsala – podrobně a možná bych dojela. Ale v té době, o které mluvím, nebylo ani tolik cest, ani tolik aut. Včera jsem se trochu na cestu připravila a trochu – dost – dala na intuici – a jela jsem třikrát okruh při cestě tam a okružní jízdu kolem Ostravy cestou zpět. Je to fakt sranda. Bůh se směje a já už dnes taky. A co s tím pocitem viny? Včera večer jsem se styděla, když jsem o svém cestování vyprávěla manželovi. Řekl mi na to dvě věty: „To je dobře, že jsem nabral celou nádrž benzinu“ a „ty umíš jiné věci“.

A tak se mi vyklubal záměr, který Bůh vložil do Mili. Příště, až pojedu do Antakarany, vezmu si k tomu „nástroj“ – svého manžela, který mě bezpečně doveze. Vracím se k jednoduchosti. A teď jdu do lesa, protože to stojí zato!

17.5.2017