DSC04975           Vím, že jsem se přestěhováním do přírody vrátila do svého dětství. Ale netušila jsem, že se oslavou svých šedesátých narozenin vracím tamtéž ještě intenzivněji. Nikdy jsem neměla ráda, když se při narozeninách oslavenec pasoval do role, kterou mu připravili hosté – vždy to byla legrace, ale já jsem se  obávala toho, že jednou v té roli budu i já. Padesátiny jsem oslavila důstojně v kolektivu, který neměl ambice připravit pro hosty zábavu. Naopak jsem v plném vědomí svého věku prohlásila, že začínám nový život, protože děti jsou dospělé.

A pak jsem se dostala do „tvůrčího“ kolektivu, který uměl pracovat, ale taky se bavit, a když byl důvod, tak si „hrál“. Líbilo se mi to v roli diváka, ale nechtěla jsem být v roli herce v hlavní roli.  Podařilo se mi tomu vyhnout tím, že jsem nečekaně ze zaměstnání odešla.

Život nám ale vždy přichystá setkání s tím, čeho se nejvíce obáváme. A tak se letos stalo, že jsem dosáhla kulatých narozenin. Rodinná oslava proběhla důstojně a myslela jsem si, že tím je vše zažehnáno.

Pak ale přišla myšlenka na setkání s ženami,  které se mnou kráčely kratší či delší profesní čas. Setkání devíti žen na našem domečku proběhlo tak, že jsem se stala Sněhurkou, která dostává od trpaslíků (a taky víl, protože trpaslíků bylo jen sedm) dárky a moudré rady. Radost, smích a legrace byly tím největším bonusem, který jsem mohla dostat.

Devět žen a jeden muž se smáli jako malé děti. A já jsem pocítila velkou vděčnost k těm ženám, kterým jsem stála zato, aby zrežírovaly „pohádku“ pro MĚ. Kolikrát v životě se mi stalo, že mi 9 lidí chce udělat radost a nasadí si proto i trpasličí čepice, které jsou z flisu, který kouše, ale ony to vydrží, i když si tím znehodnotí svůj účes?  A mě se to stalo!

A proto miluji svůj život! Na rodinných oslavách mi jedna žena řekla, že jsem jí změnila život tím, že ode mě dostala knihu „Miluj svůj život“. A já vnímám, jak se změnil její život a taky život celé rodiny, protože to co vyzařuji, to se mi vrací…

Děkuji všem ženám, které si chtějí hrát a umí se smát. A děkuji svému muži, který je úžasný hostitel – nejenže udělal česnekové jednohubky, které hned zmizely, nejenže připravil kávu, která nemá konkurenci, nejenže zatopil v krbu, aby nám nebylo zima uvnitř, ale udělal i oheň, abychom si mohly opéci špekáčky, ale on si vzal i čelovku, aby viděl na noty a hrál na kytaru …. Chápete to? Já moc ne, ale když vidím, jak je šťastný, tak cítím, že to tak má být.

My dva

15.8.2016