Jsem na procházce v lese, mám košík na houby, ale není to priorita. Všude je plno barevného listí a sem tam vykoukne slunce. Docházím k místu, kterému říkám „rozcestí“ a vždy se tam rozhoduji, zda jít vpravo nebo vlevo. Takhle to  místo vypadalo v zimě.

rozcesti-v-zime

             Dnes je to místo jiné. Ten krásný velký strom už tam není! Je mi to líto, ale neznám důvod proč, a tak nehodnotím. Jenom mi to asociuje, že moudrost odchází.

rozcesti-bez-stromu

             Uvědomuji si, že měla přijet kamarádka Zdenka, ale jde na pohřeb. Sousedka mi řekla, že kolem ní obchází smrt. Jedu do bazárku koupit botičky pro vnoučka a když objímám majitelku, dozvídám se, že včera zemřel tchán. Napadá mě, že dnes nepojedu jenom za Bártíkem, ale i za svojí mamkou.

            Na statku mě vítá Bártík, který bude mít za pár dnů rok a začal chodit. Běží ke mně a vůbec mu nevadí kaluže a bláto. Naštěstí má na sobě „skafandr“, a tak si může sednou, kde ho to zrovna napadne. A ta radost, když zjišťuje, jak chutná bláto. Vždyť je to jen mokrá Země! Až je mi líto, že si toto období svého života nepamatuji. Díky Bártíkovi jej ale znovu prožívám. Jak je ten koloběh života spravedlivý! Odzbrojující, nespoutané a dobrodružné dětství se mění v moudrou, spontánní a osvobozující dospělost. A teď se navzájem sešly a můžou se smát jako blázni. 

            Ne každé dítě má to štěstí mít moudrou babičku. Já jsem si vždy přála ji být, a teď se mi přání plní  a snad se naplňuje i poselství Anděla naší rodiny, kterého jsem nám nechala před pěti lety namalovat. Mimo jiné nám píše: „Jeden ve druhém se zrcadlíte, rostete, když ten odraz pochopíte, srdce stále láskou naplňujte, prázdná místa vyplňujte, stmelujte svou rodinu, v každou denní hodinu, oporou navzájem si buďte, hodně chvalte, málo suďte, učte se bez podmínek žít, ať najdete v duších klid…“.

            A tak nakreslila naši rodinu moje intuice:

 nase-rodina

            Dole jsem já, vpravo dcera Eva, syn Jirka, manžel Jiří, dcera Zuzka. Uvniř  modrozlatý Bártík a květinka je vnučka Galaxie, dcera od Zuzky, kterou setkání s moudrou babičkou teprve čeká.

            Večer jsem jela ještě navštívit svoji mamku. Je stále menší a menší, ale vyzařuje z ní klid. A není náhoda, že když jsem se vracela domů, napsal mi můj syn: „ Mami, mám tě rád“:).  

            Z lesa jsem si přinesla trochu smutku ze zkáceného stromu, ale taky radost z toho, že moudrost neumírá. 

         ikebana  

        

20.10.2016