„Jdu podzimní krajinou, plnou barev a šumění větru. Jdu tam, kde to mám nejraději. Zastavuji, usedám pod strom, který je plný života. Těším se z jeho blízkosti. Nemám žádnou touhu. Jenom být. Přichází ke mně myšlenka, pozvat si do svého podzimního království někoho, komu jsem nestačila říci vše, co bych chtěla. Možná proto, že jsem neměla odvahu, možná proto, že k tomu nebyly příznivé okolnosti, možná proto, že nebyl ten správný čas, možná proto, že … Nechávám myšlenku proudit svým nitrem. Postupně se zhmotňuje.

Postava přichází ze směru zapadajícího slunce. Sluneční paprsky ozařují postavu a tvoří kolem ní zlatou mandalu. Postava se pomalu blíží a usedá naproti mně. Vnímám teplo jejího srdce. Otevírám své srdce a sděluji potřebné. Nikdo mě nesoudí. Ani já sebe. Moje slova jsou přijímána druhým srdcem. Nic víc.

Je čas se rozloučit. Postava se zvedá a odchází. Pozoruji, jak se pomalu ztrácí v záři zapadajícího slunce. Otevírám oči a uvědomuji si, že postava, která odešla, jsem JÁ“.

3.10.2018