„Krutost a laskavost jsou jen dva odstíny téže barvy“.

Tato věta mě velmi zaujala v létě minulého roku a myslela jsem si, že ji rozumím. Ale až teď vnímám její obsah. Na svém těle, i na své duši.

Jakého muže si přitáhne do svého života žena, která nedržela svůj život pevně ve svých rukou?

Až nebude moje tělo reagovat na odjezd tramvaje v 5 hodin 30 minut, která každodenně odvážela Jiřího vstříct nové lásce, přestane se ztrácet, hubnout a vyplavovat ze sebe vše nepotřebné a zahnívající. Musí se nejdříve vyprázdnit, vyčistit, aby mohlo začít přijímat výživu. A ta výživa už nebude jen v podobě potravy, ale bude to i energie stromů, které sklánějí své větve až do zahrady, energie vody, která protéká nedaleko, energie domova, který byl vybudován s láskou, energie měsíce, který je dnes v úplňku a ozařuje nejen můj domov. A taky energie lidí, které mám kolem sebe a kteří mě mají rádi. Ale to všechno by bylo málo, kdybych energii lásky nenašla sama v sobě. Jen tak nastane pochopení a moje tělo se začne opět plnit.

Doba laskavosti v mém vztahu byla nepoměrně delší než doba krutosti.

A tak se probouzím do Nového dne, a znovu se chystám do první třídy a věřím, že tam budou hodní učitelé. Tramvaj již odjela. Přijímám její zvuk a zároveň se od něj odpoutávám.

1.února 2018, 6 hod. 04 min.

Mili