Sedím pod kaštanem a vnímám sílu stromu. Jeho síla se vpíjí do kaštanů, které pomalu dozrávají do své poslední fáze. Kéž bych totéž mohla říci o sobě!

Jsem žena, matka, partnerka…, ale kdo vlastně jsem, ještě stále nevím. Dozrávám postupně tím, že se učím. Některé role jsou už za mnou – mateřství jsem prošla s výbavou, kterou jsem měla. A není to – při pohledu zpět – moc veselé. Ale lépe jsem to neuměla. Role matky je však stále aktuální – díky za to! Učím se vnímat svoje děti jako dospělé a jedinečné bytosti. Učím se jim říkat svůj úhel pohledu a přitom nehodnotit. Učím se jim dávat důvěru, kterou tolik potřebují. A přitom všem se opírám o jejich zkušenosti a nebojím se přiznat, že mám někdy strach.

Zrcadlíme se jeden v druhém, to je asi nejvýstižnější charakteristika vztahů s mými dětmi. A mým největším zrcadlem je teď moje maminka. Vidím v jejím obličeji sama sebe… vidím sebe v jejích gestech, hlase, úsměvu, smutku v očích…Učím se vnímat to, co jsem dříve neviděla. Nebo se bála vnímat. Teď už ale nechci utíkat. Tak jako nemůžu utéci před svým životem a sama před sebou. Jednou to přece všechno „sedne“ a zapadne do sebe jako pucle. Vím to, jenom musím být trpělivá. A nepodléhat panice, když něco nefunguje, vždyť jde jen o věci! Důležité je to, co není vidět, v tuto chvíli jsou to vztahy s mými nejbližšími.

Strom kaštanu dává stín a ochranu těm, kteří o ni požádají. Já prosím o sílu, která je uvnitř mě a nemůže prolomit bránu pohodlnosti, kterou jsem si kolem sebe vystavila.

15.8.2018

Mili