Bohyně mají rády vodu. Nejsem bohyně, ale mám vodu moc ráda – ve vodě jsem se zrodila a někteří se do vody narodili.  Voda mě přitahuje celý život. Začalo to v dětství chozením do lesa na louku, kde jsem chytala motýly a kde byla studánka, která nám sloužila k osvěžení i pití. Pak jsem se naučila plavat – stále cítím tu radost, že se držím nad vodou.  A tato dovednost dostala nový rozměr, když jsem se před rokem poprvé koupala v oceánu  a zažila pocit, že k tomu, abych se vznášela na vodě nemusím nic! Pode mnou i nade mnou nekonečno a já jsem toho součástí.

Dnes jsem byla na největším přírodním koupališti v Evropě – na Vřesině. Jako první z ranních návštěvníků se nořím do příjemně teplé vody, plavu a plavu a necítím únavu. Je to můj přirozený pohyb – jako chůze. Nic nevyžaduje, ničím mě nevysiluje, ale posouvá mě dál. Od chůze k plavání, od plavání k létání… Jsem zemské znamení – lev – ale vyrůstala jsem z Rybí, a snad proto se při plavání cítím jako ryba ve vodě – o nic neusiluji a něco přichází…

Tento týden je celý zvláštní. Začal mým pocitem smutku, který neměl důvod (samozřejmě měl, ale možná si ho jen nechci přiznat). Pokračoval tím, že jsem nasedla na kolo a vyrazila do přírody. Nechápala jsem, že jedu kousek od Ostravy a mám pocit, že jsem v Jeseníkách. Cyklotrasa přes Pustou Polom vede lesem, kde jsou nejen konvalinky, ale i kapradiny, které svou velikostí připomínají rostliny z pralesa. A na konci stezky byla kaplička zasvěcená svatému Antoníčkovi – patronovi ztracených věcí a zamilovaných. (To je zvláštní spojení – zamilovanost jako stav se taky časem ztrácí a v podobě lásky se opět navrací).

 

Stejně krásnou přírodu jsem zažívala při svých cestách na kole v Jeseníkách, když jsem jezdila nakupovat a moje cesta vedla podél „mého“ splavu, kde jsem vždy odpočívala:

Voda byla každý den jiná.

Jednou průzračná:

Jednou hladící:

Jednou bublající:

Jednou zrcadlící:

Možná i ta voda odrážela moje nálady.

Dnes jsem si na koupališti uvědomila, že nemusím ani do Jeseníků, ani k oceánu, abych viděla jak je krásně právě tam, kde zrovna jsem.

Na procházkách po kyjovickém lese se vždy zastavím u  „mého“ stromu, který stojí u vody:

A splav máme kousek od domu – u tramvajové zastávky č.5:

Chtěla jsem dnes napsat něco moudrého, ale při prohlížení fotek jsem na všechno moudro zapomněla. I na ten vnitřní smutek, který se objevil na začátku týdne.

10.6.2017