zeleň

Nevím, jestli mé pocity způsobila role přírody, kterou jsem hrála v jedné konstelaci na Bali, nebo je to mírné alergické kýchání, kterým se u mě někdy jaro hlásí, ale pravdou je, že jaro cítím v každé části svého těla. A nebo je to z čistě praktického důvodu – moje tělo nebylo zvyklé na hrabání, sekání, sázení…tj. činnosti a pohyby, které jsem v bytě neměla možnost rozvinout.  Změna bydlení mi dala možnost prožívat radost z hezky pohrabané zahrady i jediného narcisu, který vyrašil bez mého přičinění ze země. Medvědí česnek, který roste přímo u domu (taky bez mého přičinění), jsem již připravila jako lahodný špenát – pro ty, kterým nedělá moc dobře klasický česnek ve špenátu můžu doporučit, protože chuť medvědího česneku je velmi jemná. O to větší razanci má pesto z téže rostliny, které jsem připravila jejím rozmixováním a přidáním olivového oleje s trochou soli z Bali, kterou jsem si přivezla přímo z výrobny na břehu Indického oceánu.

Ač jsem už nějaký čas doma, mé myšlenky občas zalétnout do balijského tepla. V první chvíli vidím nepřeberné množství modrozelených odstínů, které mi zprostředkoval oceán a kolébku, kterou mi poskytl svými vlnami, i když se přese mne občas (často) převalila vlna, která mi prostřednictvím mého nosu dala najevo, jak vzácný nerost je v něm obsažen. Nejen Maruška z pohádky ví, jak vzácná sůl je.

Hned po barvách oceánu vidím rýžová pole, která svou zelení uklidňují nejen oči, ale i srdce. Barvy přírody, které jsem vnímala každým dnem, nelze přenést na fotografický materiál a nejde je přenést ani na papír, i když mám ve svých pastelkách minimálně dvacet odstínů zelené barvy.  A vedle těchto barev se mi teď vybavuje barva květů, které jsem nacházela brzy ráno pod palmami. Měly nádhernou barvu a vůni a byly tvořeny pěti okvětními lístky…

květy

Pomalu se probouzím ze svého snu a dívám se z okna z našeho domečku. Vidím svěží zelenou trávu, bílé květy planých trnek, zlaté hlavičky pampelišek, které mi manžel při sobotním sekání nechal pro radost,  jehnědy habrů, které rostou v kopci pod domem a naběhnuté pupeny třešně.  Ani stará jabloň, na které visí  krmítko, do kterého si ještě občas sýkorky zajdou pro semínka slunečnice, se nenechává zahanbit a nasazuje pupeny…

Na Bali je pořád jaro a léto zároveň. Jarní barvy a letní teploty. U nás jsou to dvě roční období, které mám moc ráda, ale když přijde barevný podzim nebo bílá zima vím, že jsem se posunula o jeden rok. A jaro je krásné právě tím, že něco začíná – ať už je to něco úplně nového a nebo je to dokončení toho, co již dávno začalo, jenom se vrací na jiném stupni.

Cesta na Bali mi udělala velkou radost, ale přinesla i smutek z toho, že nic se nedá opakovat. Ani cesta, ani život, ani vztah… A to je dobře.

Dnes mi kamarádka, která byla nedávno u mě na návštěvě napsala větu: „Přemýšlela jsem nad tím, že ty jsi musela přeletět půl zeměkoule, aby sis ujasnila některé věci a mi stačí být dva dny s tebou, abych si něco uvědomila. Takže ti za to děkuji“.

Nevim, a ani to není podstatné, co si moje kamarádka uvědomila. Pro mě je inspirující a důležité to, že komunikace, při které dochází ke sdílení pocitů a myšlenek,  má smysl. A zato zase děkuji já, protože cítím, že i můj blog má smysl. (Někdy jenom pro toho, kdo je pro mě nejdůležitější).

oceán2

Mili Burešová, 18.4.2016