Možná je to tím počasím … říkám si. Ale dobře vím, že počasím to není. Včera bylo sluníčko a teplo a já jsem dělala první oheň. Bylo mi u něj dobře. Dnešní den je sice chladný a celý den bubnují kapky na střešní okna, ale je dobře, že příroda dostane vláhu a zelené travičce se na pohrabané zahradě bude dobře klubat. A tak mám taky radost. Můj smutek plyne z událostí několika málo dnů, které mě vrátily o mnoho let zpátky.

Vzpomněla jsem si na situaci, kdy jsem musela, jako budoucí maminka dvojčat, jít do nemocnice předčasně, na tzv. „udržování“. Doma jsme měli malou Zuzanku, která měla v té době 16 měsíců. Pomatuji se, jak jsem doktorku „ukecávala“, abych nemusela být v nemocnici tři měsíce před porodem, ale jenom dva. Výsledkem jednání byl kompromis – po Velikonocích, což bylo 1. dubna 1986, jsem musela malou Zuzanku opustit. V té době jsme to s manželem vyřešili tak, že jsme na ten čas předali Zuzanku mým rodičům do Rybí. Moje mamka v té době ještě pracovala „na procenta“, ale kvůli mně a své vnučce odešla do důchodu. Považovala to za jasnou věc, pomoci nám. Dodnes vidím, jak mi Zuzanka mává, usmívá se, já pláču a odcházíme na autobus do Ostravy. Manžel přes týden chodil do práce, občas navštívil „přes okno“ i mě v porodnici a na víkendy jezdil za Zuzankou. Já jsem ležela v porodnici, pletla oblečky neutrálních barev na dvojčata a občas napsala rodičům a manželovi dopis. Telefon naši neměli, mobily nebyly. Zuzanka byla párkrát za mnou v porodnici a já jsem to vždy obrečela, když ona s úsměvem odcházela s prarodiči na autobus. Dvojčata se narodila 10. června 1986. Teprve po našem příjezdu z porodnice jsme byli zase úplná rodina. Někde mám uschovanou kazetu, která zachycuje Zuzanku jak vítá své sourozence – Evu a Jirku – krásným „mimi“.

Do těchto dnů byla vzpomínka uložena v mé paměti s tím, že se Zuzanka na vesnici u babi a dědy měla moc dobře a nic jí nechybělo. Jiná podoba této vzpomínky mi vyplula navenek díky dvěma událostem, které se spojily:

  • První událostí byl e-mail, který mi napsala dcera Zuzka. Ptala se mě, jak jsem to dělala, když jsem měla tři malé děti a musela jsem dělat něco, u čeho nemohli být. Ptala se mě proto, že její šestiměsíční holčička Galaxie nechce být bez ní a když se jí vzdálí, tak pláče. Moje odpověď zněla – když jste spali. A ještě jsem dodala, že Galaxie pláče proto, že se jí ztrácí ona – maminka – její jistota.
  • Druhou událostí bylo nedávné hlídání vnuka Bártíka. Rodiče šli na ples a já jsem poprvé hlídala v noci. Bártík má přesně ten věk, kdy jsem musela do porodnice na „udržování“ a kdy jsem se Zuzance na dva a půl měsíce „ztratila“.

Události se spojily, když jsem si po sobě přečetla e-mail, který jsem napsala nedávno Zuzce, že Galaxie pláče proto, že se jí ztrácí jistota. Hloubku této věty bych si však neuvědomila bez zkušenosti – kdy jsem v noci, s plačícím Bártíkem čekala, až jeho jistota – maminka Eva – přijede a vezme ho do své náruče.

Jedna ze „Čtyř dohod“ zní, že máme dělat vše tak, jak nejlépe dovedeme. I já jsem neviděla před 31 lety jinou šanci, než jít do porodnice a očekávat příchod dvojčat a načas svěřit malou Zuzanku do péče prarodičů a za ní dojíždějícímu otci. Nemám pocity viny… ale smutek se dostavil. A stejně jako jarní vody, i on se odplaví do oceánu, aby se zase jednou vrátil v podobě dešťových kapek…

Občas nahlédnu do knihy Naomi Aldortové: „Vychováváme děti a rosteme s nimi“. Dnes se otevřela na straně se zvýrazněnou větou: „Čím více uspokojíte potřebu závislosti u malého dítěte, tím nezávislejší bude jako starší dítě a dospělý“.

Přála bych svým vnoučatům, kteří už jsou na světě, i těm, kteří se chystají na svět, stejně jako všem dětem, aby se jim jejich maminky „neztratily“.

A ještě jednou jsem poděkovala své mamince za její obětavost. Táta už tady není, a tak mu poděkování posílám andělskou poštou.

22.3.2017