Ptala jsem se mnoha žen, zda mají rády Velikonoce. Většina žen odpověděla, že ne. Proč? Většinou je to proto, že nás systém naučil, že se máme nechat „opečovávat“ muži – všemi – kteří přijdou. Já jsem v době svého dospívání s muži bojovala – ne že oni polili vodou mě, ale já jsem polila vodou i je. Kde se ztratil význam svátků jara?

Ale já tady nejsem od toho, abych hodnotila, kde se tento význam ztratil. Já přemýšlím o tom, jak se jaro, které se dere na svět všemi póry, projevuje v mém těle. A zjišťuji, že moje tělo začíná vnímat potravu jako dar. Určitě na tom má velký podíl syn Jirka a jeho přítelkyně Tamara, kteří přijeli na můj domeček. Ono totiž vařit pro někoho… to mě vždy naplňovalo. A tak si to teď užívám. Já dávám hojnost a dostávám radost v podobě smíchu, který se ozývá od časného rána v celém domečku.

Navrhla jsem dnes svým „dětem“ výlet. Možná to zní divně, ale za mojí mamkou do léčebny dlouhodobě nemocných v Kopřivnici, a pak na hřbitov, kde má hrob můj první manžel a dnes se poprvé před jedenácti lety projevila jeho nemoc. Výlet nebyl plánován. Paradoxně měla dnes Tamara 28 let, tak proč jezdit na hřbitov a do LDN? Přesto jsme tam jeli.

Já jsem potřebovala mamce konečně říci, že jsem rozvedená – tudíž, aby v každém telefonickém hovoru už nepozdravovala mého muže. Stále jsem to oddalovala, protože jsem se bála, že ji to zasáhne. A ona mi kupodivu řekla, že už si to myslí 2 měsíce! A opět jsem u toho, jak jsem se zbytečně obávala toho, jak to moje mamka přijme. Prostě jsem si vytvořila nějakou představu a ona se nenaplnila.

Co předcházelo tomu, že jsem měla potřebu to mamce říci bylo to, že můj syn občas neříká vše, co si myslí. A já mu na to říkám, že lže, když neříká vše. A v tu chvíli jsem si uvědomila, že i já své mamce lžu, když ji neříkám pravdu o svém rozvodu.  A jak mám svému synovi vyjádřit něco, co se mi na něm nelíbí jinak než tím, že to odstraním u sebe?

A proto byl dnešní Tamařin narozeninový den takový jaký byl. Návštěva LDN, kde babička neskutečně okřála, když viděla Tamařin entuziasmus, Jirkovo sdílení a moji opravdovost. A já jsem pak na hřbitově Láďovi slíbila, že už tentokrát z té cesty, kterou jsem začala jít po jeho smrti, nesejdu.

Náš výlet jsme obohatili o kávičku na náměstí v Příboře. Tamara chtěla vidět muzeum Sigmunda Freuda, ale už bylo zavřeno. A tak jsme udělali aspoň foto na jeho báječné pohovce.

Cítila jsem se tak dobře, jako už dlouho ne. Čím to? Vidět lásku a štěstí druhých lidí – Jiřího a Tamary – bylo pro mě tak obohacující, že jsem najednou cítila, že moje srdce je opět schopno vnímat lásku. A když ji vnímá, tak ji bude mít a v tom případě ji bude umět i dávat. Co jiného si můžu přát?

Děkuji Jirkovi a Tamaře za dnešní den.

Mili

28.3.2018