bílá tma

Devátého února celý den sněžilo. Těšila jsem se z toho, jak je krásné pozorovat padající vločky a zanechávat za sebou své otisky v  čerstvém sněhu. Bylo bezvětří a zvláštní ticho. V myšlenkách jsem se vrátila na setkání, kde jsem se v meditaci učila přivolat svoji intuici – zjevila se mi květinová víla, která měla na hlavě věneček z pampelišek a tančila na rozkvetlé louce. Vzkázala mi, že když ji budu potřebovat slyšet, mám si dát ruku na srdce a jít  „ven“ – do lesa, na louku, k vodě …  A to jsem teď právě dělala. Najednou jsem i věděla, co chci  zprostředkovat. Již delší dobu jsem myslela na svoji dceru Zuzku, která odjela s Alešem a už dlouho – 2 měsíce – jsem o nich neměla žádnou zprávu. A tak jsem požádala svoji intuici, aby Zuzce řekla, že bych ráda věděla, jak se jim daří.  Místo u zasněžené studánky bylo jak stvořené pro vyslovení přání.

Druhý den jsem měla přednášku, a to mívám vypnutý mobil. Když jsem si jej odpoledne zprovoznila, měla jsem tam zprávu od Zuzčiné kamarádky Vandy: „Ahoj Mili, Zuzka mi psala, mám Ti vzkázat, že jsou s Alešem v pořádku a zdraví Tě:).

Ten večer jsem si sedla na své oblíbené místo, kde mám pastelky, kružítko,  papíry a začala malovat. Teď mě napadá, že to možná bylo poděkování za radost, kterou mi zpráva udělala. Malovala jsem s myšlenkou na ně. Ještě včera jsem měla potřebu v malování pokračovat a rozšířit původní kruh o další dva kruhy. Možná budu ještě v malování pokračovat. Když se dívám na svůj vzkaz, vidím radost, a tak jej posílám nejen Zuzce a Alešovi, ale všem, kteří čekají na zprávy od svým blízkých.

16.2.2015

zuzka a ales