emoce2Tak jsem si myslela, že se znám. Přece na sobě již několik let pracuji!  A pak stačí jedna věta od mého syna a uvnitř mě se vzedme emoční vlna.  Naštěstí se už nemůže dostat z břehu tak, jak se mi to stávalo před osmi léty. Teď se ve mně emoční vlna převaluje a snaží se něčeho zachytit. Hlava  říká: „Ty přece žádný problém nemáš!“.  A vzápětí se z jiného místa těla ozve: „Ale když ho nemáš, tak proč se tě ta věta tak dotýká?“. Je to „pocit“ – možná intuice, která přichází z duše.

Mám teď dvě cesty. Jedna – ta snazší – je potlačení „pocitu“ a přenechání vlády mysli, která rychle vykonstruuje  argumenty, které mě lehce přesvědčí, že já žádný problém nemám. Výsledkem této cesty je odpověď –   problém mají  druzí – ale v tom případě nemusím nic řešit. Jak bych mohla řešit něco, co nemám? Konec. Tečka. Spadla klec.            V duchu se chválím, jak rychle a bez pocitů viny jsem vše vyřešila.

Krátkozrakost této cesty je však v tom, že se problém po nějaké době – možná už zítra – vrací znovu. Je to podobné, jako když dítě má udělat něco, co mu bylo přikázáno. Pro tuto chvíli problém zmizí, ale při první příležitosti, kdy nastane podobná situace, se problém objeví nanovo a bude trvat tak dlouho, dokud dítě samo nepřijme řešení za své.

A tak jdu druhou cestou, cestou „pocitu“. Zkoumám, kde je tento pocit umístěn na mém těle – cítím ho na soláru. Proč cítím větu svého syna jako ohrožení sebe? Připustím, že by na té větě mohlo být něco pravdy. A když to připustím, promítnu si pár let zpátky a ptám se sama sebe, zda to, co jsem  chtěla, žiju. A když nedostávám kladnou odpověď, začnu hledat viníka… jenomže to jsem zase já! Lidé se k nám chovají jen tak, jak jim dovolíme. A já jsem to tak chtěla, možná jsem si myslela, že to tak chci.

Když to uvidím v těchto souvislostech,  tlak na solaru se uvolňuje. První krok k nalezení pravdy byl učiněn. „Pocit“ byl nejen zachycen, ale i následován a rozkryt.  Teď je na mě, jak s tímto poznáním naložím.

15.4.2015