Je červenec a já mám pocit, že už pomalu začal podzim. A tak si užívám každý den, kdy můžu vyjít na zahradu a pozdravit slunce. Tentokrát ne „pozdravem slunce“, ale cvičením sestavy tajči či-kung, kterou jsem se naučila u Markétky. Stojím bosa na trávě, proti mně vycházející slunce. Otevírám se všemu, co ke mně přichází, rozhlížím se doprava, doleva – kterou cestou se vydat? Veslovat proti proudu, nebo mám veslovat raději s proudem? Rukou od sebe odtlačuji vše, co ke mně nepatří a zároveň si přitahuji do života vše potřebné. Nořím se do vln oceánu a zdravím nebe nade mnou. Odevzdávám se vlnám života a nechávám se ovívat vánkem, který jemně rozeznívá hlas zvonkohry. Ruce v pěst ukazují odvahu, se kterou kráčím vpřed. A potřebný nadhled představuje orel, který se lehkým mávnutím křídel vznáší nad mojí hlavou. Mám život pevně ve svých rukou. Otáčím kolo života a vykračuji – lehce, ale odhodlaně. S nádechem ukončuji sestavu a dávám energii do středu svého těla.

Děkuji zemi, která mi dává sílu a pevnost, děkuji slunci, které prohřívá mé srdce, děkuji větru, který přenáší své poselství ke mně prostřednictvím šepotu listů stromů, které mě obklopují. Nakonec se nořím do vody – voda ve sprše je po nočním ochlazení studená, ale o to více vnímám, jak ze mě smývá vše nepotřebné, ale zároveň dává tak potřebnou vláhu mé duši a všemu živému kolem.

Plody země

Večerní slunce

Vítr

Voda

 

17.7.2018

Mili