ticho

Ve svém prvním letošním příspěvku jsem psala o tom, že chci žít v pravdě. K této větě jsem dostala otázku:

„Co to ta pravda ale je? Může mít i několik tváří nebo existuje jenom jedna, ta správná? A kdo o tom rozhoduje, že ta jedna pravda je správnější než ta druhá, třetí nebo desátá? Každý z nás podle svého nejlepšího vědomí a svědomí?“.

K napsání blogu o pravdě – ale nejen o ní –  předcházely dvě zkušenosti. Ta první souvisela s mojí budoucí babičkovskou rolí a vznikla tím,  že jsem měla potřebu měnit – téměř fakticky – situaci, ve které se ocitla má dcera.  Nedokázala jsem přijmout věci tak, jak byly a byla jsem přesvědčená o tom, že musím udělat vše, abych pomohla připravit stávající bydlení na příchod nového človíčka.  Vylíčila jsem  dceři  svoji „pravdu“ a byla velmi zklamaná, když jsem byla odmítnuta.

Od této situace uběhl téměř rok. A dnes se dívám na tuto situaci tak, že moje snaha pomoci, tj. moje „pravda“ nevedla k tomu, aby moje dcera byla šťastná. Měla vést k tomu, abych si já uspokojila pocit dávání, který se v tuto chvíli vynořil. Myslím si, že se vynořil proto, že v dětství má dcera postrádala pozornost svých rodičů.  O to více se snažila získat pozornost své babičky. A když ani tam se jí nedostalo bezpodmínečné  lásky – věnovala se plně svému koníčku.

To, že dnes – 22.2.2016 – si vysvětluji svůj úhel pohledu v těchto souvislostech neznamená, že tuto situaci za několik let neuvidím jinak. Pro náhled na jakoukoliv životní situaci je  podle mého názoru důležité, v jaké fázi poznání se právě v tuto chvíli člověk nachází.

Hlavním důvodem, který mě vedl k zamyšlení nad tématem života v pravdě, však byla situace s mojí druhou dcerou, která se odehrála před Vánocemi.  S dcerou se cítím být hodně propojená, zvlášť od smrti jejího otce a myslím si, že  obě cítíme neklid duše, jehož příčinu hledáme. Ráda bych s ní ještě šla kousek cesty, ale myslím si, že ten společný čas, který nám byl dán, je už za námi.

A pak se naskytla možnost, abych jí řekla svoji „pravdu“ na situaci, ve které se nachází. Dnes ještě nevidím všechny souvislosti, které mě k tomu vedly, ale vím, že jsem to musela udělat a to i za cenu možného odmítnutí. Teprve čas odhalí smysl sdělení mého úhlu pohledu.  Věřím, že v konečném důsledku povede nejen k mé sebereflexi, ale i k odhalení toho, co mají naše duše společné. A jestli mám něco změnit, ráda to udělám.

Moje odpověď na položenou otázku zní takto: Pravda je nevysvětlitelná, je to úhel pohledu, který si dovolím sdělit a tím jej vystavit  kritice  druhé strany. A pokud je vztah obou stran spojený láskou, může sdělená pravda posunout obě strany na jejich cestě k vědomému životu. Pokud budou chtít.

Líbí se mi, jak vztah k Pravdě vyjádřil Lao-c´:

„Jediná cesta k Pravdě, a tedy ke Světlu, je v sebepoznání. Sebepoznání přináší toleranci, tolerance přináší laskavost a laskavost přináší lásku“.

Dnes je úplněk. Přála bych si, aby nám přinesl laskavou toleranci ve vztazích na všech úrovních.

22.2.2016