nový svěrt

Mám tři děti. Nejstarší dcera se rozhodla nejdříve nalézt sama sebe, a pak hledat partnera. Mladší dcera se rozhodla mít nejdříve „domov“, zázemí, a pak mít rodinu. Syn hledá odpověď na otázku „kdo jsem“ a proč jsem tady.

Nejstarší dcera nemá nic – myšleno majetek – našla si přítele, vypadá šťastně a odjela s ním hledat domov na Ukrajinu.

Mladší dcera si nadlidským úsilím buduje zázemí na vydraženém statku. Našla domov pro své koně, je šťastná, ale lásku hledá.

Syn je žonglér a nyní praktikuje na chatě v Jeseníkách ústraní zazenu. Je sám.

Je tolik cest, kterými se dá jít. Každý máme tu svoji. Z dnešního pohledu byla moje cesta daná okolnostmi a dobou, ve které jsem ji hledala… škola… svatba… rodina… kariéra……. A co pak? Dnes se vracím k počátku a hledám znovu svoji cestu.

Mám to lehčí než moje děti, protože nejproduktivnější období života mám za sebou, a tak jsem tady už jen sama za sebe. Přesto ve mně poslední dobou narostl pocit, že mám ještě pomoci svým dětem, které už teď jsou samy za sebe a nechtějí dělat kompromisy. Asi vědí, že k ničemu nejsou … jenom nás vedou mimo cestu.

Fandím jim. Všem. Vím, že dělají to, co cítí, že mají dělat. Je to těžké ustát, protože nic není jednoduššího než se nechat někým vést… v práci, v životě… ale jít svým životem vědomě a poslouchat svoje srdce, to chce odvahu. Já jsem v jejich věku ani nevěděla, že bych měla zkoumat a ptát se své duše, co chce. Dnes už to vím. A proto držím palce všem, kteří jdou svojí cestou, přesto že okolí – i rodina – má své otazníky v očích. I já je někdy mám, ale snažím se je nikomu nepodsouvat.

V dospělosti každý sám hodnotí svůj život a zamýšlí se nad tím, zda naplnil svoje touhy.  K tomu je ale nejdůležitější svoje touhy znát. A jak je poznat jinak, než návštěvou svého nitra? Jsem ráda, že vím, co je to podívat se dovnitř. A tak i vím, že  jsem ještě nenašla všechny svoje touhy – ne tak abych je naplnila!  A tak jdu zkoumat svoje nenaplněné touhy, abych je ještě mohla realizovat. Protože je  lepší si říci, že se vize nepovedly, než že jsem je vůbec neobjevila.

V neděli jsem tvořila z obrázků a nadpisů různých časopisů „nástěnku“, kterou jsem si nazvala „Rok plný změn“. Intuitivně jsem hledala, vystřihovala a pak lepila na velký papír svoje nenaplněné touhy. V pondělí jsem jen tak povídala o tom, co jsem vytvořila. A jednou z oblastí byl statek, kde jsem viděla nejen sebe, Evičku, ale taky Jirku a Zuzku a děti z jezdeckého oddílu, se kterými tvořím – nejen „jejich nástěnku“.

Dnes v noci jsem měla sen o tom, že slavíme narozeniny Ládě – otce mých dětí. Dnes by měl 60. let. Sice v tom snu nebyly děti, ale spoustu lidí, kteří přišli – a oslavenec byl někde v pozadí a smál se. Před 7 lety jsem na jeho pohřbu musela pronést větu: “Děkuji Ti Láďo za dar vzájemné komunikace, který jsi dal naší rodině. Budeme ho šířit“. Tehdy jsem netušila, proč jsem tato slova musela říci, ale poprvé v životě jsem si dovolila nahlas říci to, co říkal můj vnitřní hlas. A tato slova se mi najednou vrátila v souvislosti s vizí spojenou se statkem. Statek je totiž místo, kde lze tato slova realizovat. A smějící se Láďa jenom potvrzuje, že je to správná cesta. A pro mě je důležitý pocit, že myšlenky a vize, které opravdu s láskou a vděčností vyslovíme, případně nalepíme, se skutečně realizují.

20.11.2014