Plavu v moři proti proudu. Moc mi to nejde, stále jsem na místě, ale nechci to vzdát. Slaná voda mi pročišťuje celé tělo, vlny se  totiž domluvily – jedna následuje druhou a všechny jdou proti mně. Je to živel, nebojuje se mnou, jsem to já, kdo bojuje. Nakonec překonávám kritické místo a začínám se posouvat dál, ke známému místu. Uléhám na kamínky, a zatímco mi vlny omývají kotníky, přede mnou na dosah ruky leží bílý kámen – ne, je to bílé sklo, které omyté mořem dostává patinovou barvu. Je ve tvaru srdce. Díky, moře.

Večer se zvedá vítr a obloha se mění v paletu barev, kterou podtrhuje bílá plachetnice.

Noční bouře a prudký vítr přinesl  čistou ranní oblohu a vytvořil na vlnách bílou pěnu. Bílá pěna,  bílá plachetnice, bílý kámen ve tvaru srdce, který mi darovalo moře… cítím, že chci být stejně čistá ve svém srdci a to nejen v tuto chvíli, ale ve všech chvílích, které nastanou.  Je 12. 6. 2018.

Večer sedím u moře a v mysli se mi převrací slovo „propouštění“.  Jsem jako rybářská síť, kterou prochází mořský proud. Síť propouští malé rybky, ty větší se v síti zachycují. Představuji si, že i ty velké ryby chci propustit, a tak zvětšuji oka v síti. Jde to ztěžka, ale částečně se to daří. A i když v síti stále zůstávají ryby, které nemohou oky proplout, nechci to vzdát a oka stále zvětšuji, až dokážu všechny ryby, které uvízly v síti, s láskou propustit do volného moře.

A ještě jedna myšlenka mi přichází. Každý den jsem scházela k moři po 155 schodech.

Cestou nahoru jsem si vzpomněla, že jsem před několika léty měla vizi, že jdu po schodech, ale ten poslední je tak vysoký, že jej nemůžu zdolat sama. A přišlo mi, že proto nejsem sama, aby mi byla podána ruka a na ten poslední schod jsme vyšli společně.

Dnes to vidím jinak – i ten poslední schod musím zdolat sama. A nové je to, že se už nebojím.

Mili

24.6.2018