DSC03741

Je to tak jednoduché! Vyslat myšlenku. Já jsem ji vyslala už před čtyřmi lety. Zněla takto: „Chtěla bych mít posezení na terase s výhledem na zeleninovou zahrádku“. Uvědomuji si zpětně, že jsem neměla odvahu napsat, že bych chtěla domeček s posezením na terase a…

Před dvěmi lety jsem myšlenku doplnila o vizi domova – co nejblíže přírodě, zahrada, studna, jednoduchost, velký stůl, vůně, barvy zelená a žlutá…

4. května tohoto roku mě navštívila Katka z realitky. Přišla na moje zavolání, kterým jsem reagovala na její „mé duši blízkou“ nabídku. Dnes je 4. června a my jsme byli podepsat rezervační smlouvu na domeček. Našli jsme domov, kde se bude odvíjet další část našeho života. S vděčností a láskou se rozloučím s krásným bytem, který pro mě a naše děti budovat Láďa.  Je to osm let co odešel a já jsem při prohlídce zájemců o náš krásný byt  zažila pocit, že je čas byt opustit a přenechat potřebným, protože naší rodině už byt dal vše, co mohl, a teď ho moc ráda předám dál rodičům, kteří potřebují prostor pro své děti.

Všechno do sebe krásné zapadá. Doba, která byla spojena s mým prvním mužem, dětstvím našich děti, se naplnila.  Je třeba jít dál.

Vždy jsem toužila po domečku, ale styl života, který nás ovládl, nepřál této variantě. V době nemoci mého manžela jsem pochopila, že ta záklopka vůči změně bydlení měla své opodstatnění. S majetkem a závazky by to po jeho smrti bylo ještě mnohem těžší.

A tak plynul čas. Děti, které se v době nemoci, smrti a po smrti svého otce přimkly k sobě a ke mně, začaly žít svůj život. Měla jsem pocit, že po osmi letech nás Láďa přestal chránit, protože nadešla doba, kdy už  každý z nich musí jít sám. A já také. Vdala jsem se, přijala nové jméno, ale stále zůstávala v bytě, který pro nás s láskou budoval Láďa. Bylo nám v něm dobře, ale poslední dobou jsem se začala cítit omezená tím prostorem, kde tak chyběla zeleň a spojení s přírodou. Zvlášť toto jaro mi dalo zažít pocit, jak je to krásné, když vše roste, voní a rezonuje s mojí touhou být součástí přírody.  Chci chodit bosa, naslouchat zpěvu ptáků, kochat se zelení,  vnímat rytmus vody, rozmlouvat s osikou, pozorovat přírodu, učit se od ní…

A tak jsem potvrdila přání, že chci být blíže k přírodě. A udělala krok – dala jsem si šanci. A ostatní jsem nechala na Vesmíru. A přišel domeček, který splňuje moje představy.

Čeká nás změna a ta předpokládá odpoutat se od všeho, co jsem do té doby považovala za neměnné. Ale taky si uvědomuji, že změna, která je pro vývoj lidské duše nezbytná, mohla přijít až v okamžiku, kdy jsem na ni byla připravena.

Poté, co jsem před dvěmi lety naplnila větu: „Svoboda znamená nemít možnost volby“, jsem letos nastoupila do dalšího vlaku, který má v posledním vagónu napsáno: „Změna, je jediná neměnná veličina ve vesmíru“.

6.6.2015